Šostakovičova Lady Macbeth ve vídeňské Státní opeře
pondělí, 9. listopadu 2009
, autor: Vlasta Reittererová, 0:01
Počátkem sezóny 2009/10 nastoupil do funkce ředitele prestižního vídeňského Burgtheateru šestačtyřicetiletý rodák z Osnabrücku Matthias Hartmann, dosavadní intendant v Curychu. Vídeňský nástup byl opravdu impozantní a nabitý energií. Během tří měsíců se odehrálo na scénách, které k Burgtheatru patří, už patnáct premiér, mezi nimi Hartmannem samým inscenované oba díly Goethova Fausta na hlavní scéně a nyní se pohostinsky odvážil dobýt i Státní operu, kde měla v jeho režii 23. října 2009 premiéru Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu.
Šostakovičova druhá opera se stala symbolem zpolitizování umělecké tvorby, jež viselo nad Evropou od poloviny třicátých let přes půl století a na něž doplatila mnohá díla i životy jejich tvůrců, některých z nich i doslova, fyzickou likvidací. Kriminální příběh literárně zpracovaný Nikolajem Leskovem roku 1865 se vlastně snadno mohl stát propagandistickým prostředkem sovětského režimu. Kdyby jej Šostakovič zhudebnil hudebním jazykem Michaila Ivanoviče Glinky, zapřel v sobě rozeného satirika a ironika, mohla se opera vydávat za odstrašující příklad poměrů carského Ruska. Šostakovič ovšem hned na začátku zařadil sbor, pokrytecky vzdávající hold Borisi Izmajlovi, v němž se Stalin a jeho patolízalové nemohli nepoznat. Šostakovič si byl pohybu na hraně vědom, vždyť po premiéře 22. ledna 1934 v Leningradě a o dva dny pozdějším provedení v divadle Němiroviče-Dančenka v Moskvě se opera okamžitě rozlétla do světa a už to o lecčem vypovídalo. Již roku 1935 zazněla v Clevelandu, New Yorku, Philadelphii, Buoenos Aires, Curychu, v pražském Novém německém divadle, v Bratislavě a Stockholmu a koncem roku byla znovu uvedena v Moskvě, ve Velkém divadle. Jedno z těchto představení navštívil Stalin a o přestávce rozezlen odešel. To znamená, že ani neviděl scénu opilých strážců občanského pořádku, zcela mu stačilo dosud odehrané, přestože už Šostakovič leccos od leningradské premiéry změnil – uhladil provokativně erotická místa, zjemnil instrumentaci, zmírnil Kateřinin charakter vražednice manžela na oběť nešťasné náhody atd. (Ve skutečnosti tedy, včetně verze ze šedesátých let s titulem Kateřina Izmajlová, se dá hovořit o třech verzích opery). Vzápětí po Stalinově návštěvě divadla vyšel v listu Pravda proslulý článek „Chaos místo hudby“, o němž se dodnes neví, zda si jej Stalin jen objednal či zda jej dokonce sám napsal. Článek znamenal počátek ideologického dozoru nad vším, co Šostakovič zkomponoval, řekl nebo napsal, a nejen on.
Režisér Matthias Hartmann, scénograf Volker Hintermeier a kostýmní výtvarnice Su Bühler zasadili inscenaci kamsi do neurčita mezi dobu Nikolaje Leskova a současnost. Hraje se na prázdné scéně vymezené zvětšeným vzorem pásu špinavých parket, jenž pokračuje až na horizont a zvolna se v něm zvětšuje průrva – řeka, v níž končí Kateřina se Sonětkou. Doplňky tvoří jen manželská postel, židle, slavnostní svatební tabule a v posledním dějství ostnatý drát mezi mužskou a ženskou částí tábora. A uražená hlava Stalinovy sochy, ležící po celé představení na rampě, z níž Kateřina vyjímá jed na krysy, kterým otráví tchána. Žádné jasnější barvy, vše je šedé, šedozelené a modrozelené, černé, špinavě bílé.
Hartmann se nepokoušel dílu podsouvat další významy, vždyť jich – zvláště v první verzi, která se hraje – samo nese dost a dost. Spolehl se na interprety, v jejichž volbě měl skutečně šťastnou ruku. Hlavní tíha spočívá na představitelce titulní role. Angela Denoke jako by byla pro role podobného typu (známe ji jako Jenůfu i Káťu Kabanovou) stvořena. Fyzickým zjevem křehká vyzařuje vnitřní energii a proměna její postavy od znuděné, frustrované manželky, opovrhované snachy, poddanými respektované hospodyně přes vášnivou milenku a nymfomanku, jejíž závislost ji dovede k další vraždě, až po tragické prohlédnutí, ústící ve třetí vraždě a sebevraždě, je pěvecko-hereckou psychologickou studií. Drobným gestem, jímž se snaží smýt stopy krve ze svých rukou, vytvořila spojení se svým shakespearovským předobrazem, neustále se pohybuje mezi okamžiky nepochopení toho, že se události neodvíjejí podle jejích představ, neurotickými záškuby, pasivitou i erupcemi vášně.
Kurt Rydl dal roli Borise Izmajlova sonorní hlas i realistický projev, místy ovšem poněkud přehrával. Jako Sergej debutoval na scéně Státní opery Ukrajinec Misha Didyk, typově zcela odpovídající roli lehkomyslného hejska, jehož Kateřinina závislost nesmírně obtěžuje; rozhodně s ní nepočítal a už vůbec ne s tím, jaký jeho další zářez jako ženského dobyvatele způsobí zvrat v jeho životě. Z ostatních vystavěli své role jako zdařilé studie charakterů především Franz Gruber (Opilec), Janusz Monarcha (Pop) a Dan Paul Dumitrescu (Starý trestanec), jehož zpěv de facto dominoval závěrečnému obrazu; nikdo by v něm nehádal pěvce, debutujícího teprve před několika lety, tak přesvědčivou postavu svou epizodou vytvořil. Jedině Nadia Krasteva jako Sonětka byla jako by poněkud z jiné opery, byla to jakási ne právě přitažlivá Carmen. Výtečný byl hrající sbor, ať už jako vzor vnucené poslušnosti vůči pánovi, odpoutaná sexuální surovost ve scéně s Axinjou, degenerovaná banda policajtů, dekadentní „felliniovská“ společnost u svatební hostiny, či masa zubožených, ztracených existencí.
Rovněž dirigent představení Ingo Metzmacher si odbyl touto inscenací svůj debut na scéně Státní opery a jeho hudební nastudování je také její největší devízou. Šostakovičova partitura má úseky pro svého autora charakteristické drzosti (žesťový soubor na scéně), tanečně-parodistické úseky, drásající pasáže i jímavě krásná lyrická místa. Bohužel právě při nejtklivější poslední mezihře však technika za zavřenou oponou nezvládala tichou přestavbu, což byl jediný kaz na představení, jež je rozhodně škoda si nechat ujít.
Dmitrij Šostakovič:
Lady Macbeth Mcenského újezdu
Wiener Staatsoper
premiéra 23.října 2009
Dirigent: Ingo Metzmacher
Režie: Matthias Hartmann
Scéna: Volker Hintermeier
Kostýmy: Su Bühler
Choreografie: Teresa Rotemberg
Boris: Kurt Rydl
Sinowi: Marian Talaba
Katerina: Angela Denoke
Sergej: Misha Didyk
Axinja: Donna Ellen
Schäbiger: Michael Roider
Verwalter: Hans Peter Kammerer
Hausknecht: Marcus Pelz
Pope: Janusz Monarcha
Polizeichef: Eijiro Kai
Polizist: Hans Peter Kammerer
Lehrer: Wolfram Igor Derntl
Wächter: Marcus Pelz
Sonjetka: Nadia Krasteva
Alter Zwangsarbeiter: Dan Paul Dumitrescu
Zwangsarbeiterin: Sophie Marilley
foto: www.staatsoper.at
Vede se tu mnoho polemik na téma inscenačních přístupů. Je zajímavé sledovat, jak přistupují inscenátoři v Německu i Rakousku k některým relativně "mladým" dílům. Katerina Izmailovna v Praze také nebyla plná jiných významů a stála za to. Doufám, že i tahle je taková, jak píše paní Reiterrerová.
A proto bude stát za to.
Díky za zajímavé souvislosti vzniku díla. Když posloucháte operu, která vznikla v nějaké době, za určité politické situace, v určité zemi, je zajímavé ji vnímat v kontextu souvislostí vzniku.
Pekne sa pytam, toto je nove nastudovanie, takze predpokladam, ze nebude lahke zohnat listky. Jedina sanca je na statie.
Alebo sa da predpokladat, ze na tuto temu nebude prilis zaujemcov chciet ist?
Vdaka za vas nazor.
(Nechcela bysom teraz v jeseni sediet cele odpoludnie v poradi na stojaka :-) )
Maja
Pro Máju: Máte pravdu, na nové produkce bývá ve Wiener Staatsoper plno a velký zájem je i o stání, což bude nejspíš i v tomto případě. Inscenace Lady Macbeth se hraje tuto sezónu už jen třikrát - dnes, ve čtvrtek a v neděli. Na internetu je v tuto chvíli k dostání už jen pár nejdražších lístků.
Joj, vdaka. Taku rychlu reakciu som naozaj necakal. Pekne sa pytam, ci budu inscenaciu davat aj nabuducu sezonu. To asi iba este nenviet?
Maja
Ano, Wozzek a Katerina Izmailovna su opravdu surove diela. Naturalisticke aj psychodramata. Stoja za videnie.
Pisem veru nesrozumitelne :-) Chcela som napisat, ci viete, ze budu davat Lady Macbeth aj nabuducu sezonu.
Vdaka.
Maja
Oficiální program zveřejňuje Wiener Staatsoper dost pozdě, většinou až začátkem dubna(IV). Neoficiální informace o tom, zda Lady Macbet bude na repertoáru příští sezónu, aspoň my v tuto chvíli nemáme. Zkuste ale zapátrat třeba na webových stránkách hlavních protagonistů téhle inscenace, třeba tam v jejich kalendářích termíny objevíte. ASnebo se zkusit zeptat přímo ve Vídni.
Vdaka, za inspiraciu. Pohladam si.
Maja
Lidé neváhejte a jdětě na to:-) V záplavě nic moc dramaturgie WSO je tohle poklad.
Ani som sa nenazdala, ze to bude takove psychologicke drama. S Sostakovicom som sa stretla prvy raz. Stale mam z tohto zazitku sucho na perach.
Zuza
Pres internet se jeste daji koupit vstupenky v cenovem rozmezi 120 - 200 eur, docela darda, ale asi to bude stat za to. dik za tuhle recenzi.
Leonora3:
Lady Macbeth ve Vidni je sila. Nevidela jsem toho moc z XX. stoleti v cizine, ale toto rozhodne bylo nejsugestivnejsi
predstaveni z toho co jsem videla: krome strhujiciho divadla, taky nadherna, barvita hudba v mezihrach mezi jednotlivymi obrazy.
Premyslim, jak mohla vypadat premiera a provedeni ve 30 letech. Nespoutane emoce a vasen jsou zde samozrejme predevsim v hudbe, ale rezie Matthiase Hartmanna vsechnu hruzu, des a beznadej jeste umocnuji. A pritom zde neni zadne hledani zla, hruzy, hnusu tam kde neni ( "hledani vsi ve vlasech" jak nekto popsal inscenaci Onegina nekde v Nemecku). Je to zde proto, ze taky byl zivot.
Pokud nekdo chce jit jeste dal a pochopit toto uzasne dilo, at si precte Sostakovicovo Svedectvi (My Testimony), ktere vyslo i v cestine.
Vzpomínáte, jak úžasné představení to tenkrát v Praze bylo! Doba, kdy se ND přibližovalo špičce Evropy! K tomu období patřil ještě Tristan a Isolda, Wozzek, Růžový kavalír,... Škoda, že je pryč a asi se hned tak nevrátí. Šostakovič patří stejně jako Berg, Strauss, Wagner a mnoho jiných u nás léta nehraných autorů ke klasikům. A co nabízí naše první scéna? Prodanou nevěstu, Traviatu a dvě koncetní provedení Salome. Pak musíme jezdit po okolních divadlech a hltat to, co doma nenalezneme, u sousedů. Abychom zjistili, co nádherného v operním repertoáru vzniklo a neskončili u Traviaty. A nejenom velká města jako Vídeň, Paříž, Drážďany, Stuttgart, Mnichov, Hamburg, Berlín, Ženeva i malá městská divadla v Německu, Rakousku, Itálii a Francii blízká naší Plzni, Opavě, Ostravě a Liberci, toho nabízejí tolik, že by se z toho vedení ND zatočila hlava. O kvalitě tamních orchestrů a interpretů ani nemluvě. Hravě obsadí (většinou i v alternacích) Siegfrídy, Brünhildy, Tristany i Isoldy, Ženy beze stínu, Salome, Vojcky, ...
Nejsme už dávno kulturním srdcem Evropy. V opeře na to bohužel nemáme. Kdo to svádí na nedostatek peněz, tak se spíše vymlouvá. Nemáme na to především schopné lidi - dramaturgy, režiséry, vedení divadel a politiky, kteří by kultuře přáli. A tak nezbývá, než se za kvalitním operním repertoárem vydávat za hranice České kotliny.
Martina
to Martina: Souhlasím s vámi, že dramaturgický obzor českého diváka se tím, co nabízí zejména ND a SOP moc nerozšíří. S čím, ale nesouhlasím, jsou důvody, které uvádíte. Myslím si naopak, že to jsou právě a jen peníze, které českému hudebnímu divadlu chybí (a nejen jemu).
k Martině a Lusk: Je jasné, že jsme pozadu, ale nejdřív je potřeba domácí obecenstvo vychovat. Teď nelze hrát ani Strausse ani například Janáčka, neboť domácí publikum na ně není zvyklé. Z dramaturgického pohledu je nepřijme. Návštěvnost takových produkcí je doma proto chabá. Janáček jako domácí autor je stálicí na repertoáru prakticky všech výzamnějších zahraničních scén (viz Z Mrtvého domu - MET) a doma se často odehraje jen pár poloprázdných repríz. Určitě to souvisí i s obsazením a režií. Známá a kvalitní jména v hudebním nastudování lákají, věhlasní režiséři jsou zárukou úspěchu i u inscenací, na které u nás publikum není zvyklé chodit (viz Věc Makropulos v ND). Ale to jsme zpátky u peněz. A tak se okolo nich chtě nechtě všechno točí. A i tady platí: "Peníze hýbou světem...". I světem operního divadla.
Leonora3 rekla:
Nemyslim, ze regionalni sceny v cizine nabizeji o tolik lepsi dramaturgii a kvalitu jako zdejsi, pokud vubec existuji (spise myslim, ze jiz neexistuji). V nedavne minulosti jsem videla dve inscenace : v Zemskem divadle Salzburg jsem videla Kouzelnou fletnu, v Norimberku Dona Giovanniho. Obe meli dost daleko od produkci, o kterych se zde bavime.
Pojedu na Lady Macbeth do Vidne v nedeli. Pojedu z Moravy, ale vracet se budu do Prahy. Muzu tak nekoho nalozit v Brne a po predstaveni vzit zpet do Prahy. Zatim mam v aute tri volna mista. Mam uz listek, takze pojedu tak, abych byl u Staatsoper okolo 6. hodiny vecerni. Tak se kdyztak ozvete, kdybyste se nekdo chtel pridat. martin kinoaero:))
Jak chcete domácí publikum vychovat na repertoáru, který se u nás běžně dává? Kde si mají na toho Janáčka, Strausse a další zvykat? Divák, který na ně nejde v Praze na ně asi těžko pojede někam do zahraničí. Kdyby naše operní scíny nabízely divákům představení na vysoké úrovni, však ono by se to hlediště zaplnilo, a nejen diváky českými, ale i zahraničními.
k bianca: No vždyť to ti lidé před vámi všichni shodně říkají :-) Je potřeba číst komentáře pořádně :-))
Pro Jiri.B....z@mmr.cz - omlouvam se, ze jsem Vam na Vas e-mail neodepsal driv, byl jsem od stredy v Chorvatsku a nemel moc pristup k Internetu. Budu moc rad, kdyz se v Brne pripojite, misto v aute je. Pisu jeste pres operaplus, protoze jste psal z Vaseho pracovniho e-mailu a nevim, jestli si ho pres vikend kontrolujete. martin (kinoaero)
Tak jsem podlehl vábení, vystál frontu a včera se poprvé v životě setkal s Šostakovičem. Jsem okouzlený, co všechno lze hudbou vyjádřit, jak naturalistická a přitom působivá může být. Musím se pustit do zevrubnějšího poznávání díla tohoto skladatele.
Karel