Logo

Od 3. do 21. září probíhal v Berlíně již 5. ročník festivalu Berliner Festspiele Musikfest, na kterém vystoupilo 28 světových sólistů, 3 sbory, 4 ansámbly a 14 orchestrů. Vedle Chicago Symphony Orchestra hostovaly orchestry z Londýna, Freiburku, Bamberku, Birminghamu, Rigy či z Vídně. Samozřejmě nechyběli ani domácí filharmonici se svým šéfem, Simonem Rattlem. Dramaturgicky se program točil kolem osy Šostakovič - Xenakis - Haydn. Zahájení bylo přenecháno Stockhausenovým Hymnám – elektronické a konkrétní hudbě z let 1966-67.

Festival je ovšem především přehlídkou aktuální top listiny světové orchestrální špičky. Už proto bylo s napětím očekáváno vystoupení Královského Concertgebouw Orchestru z Amsterodamu s Marissem Jansonsem – podle mezinárodní kritiky v současnosti absolutní jednička. Nekonečný aplaus uvítal hudebníky při vstupu na pódium a stupňoval se ještě při příchodu dirigenta, po každé skladbě a dosáhnul na konci koncertu div ne jihoamerických dimenzí. Na programu byl Ritual pro orchestr Alfreda Schnittkeho (psáno k 40.výročí osvobození Bělehradu), Haydnova Vojenská symfonie a Šostakovičova 10.symfonie z roku 1953 – hudební vypořádání se s érou Stalina a ideologií kultu osobnosti. I přídavek byl od Šostakoviče, z jeho opery Lady Macbeth z Mzensku.

Chicago Symphony Orchestra a B.Haitink (všechna fota T.Rosenberg)

Poslední symfonii Šostakoviče konfrontoval s poslední Mozartovou stále lepší a lepší Bernard Haitink u pultu Chicagských symfoniky.

Berliner Philharmoniker a G.Dudamel (všechna fota K.Bienert)

Místní Konzerthausorchester pod taktovkou Lothara Zagroska se představil se suitou z Janáčkova Mrtvého domu (v aranžmá Františka Jílka) a ve spolupráci s mistrovskými sbory z Lotyšska provedl ještě jeho Otčenáš a kantátu Figure humaine Francise Poulenca a skladbu Nekuia od Iannise Xenakise. Rising superstar na dirigentském nebi Gustavo Dudamel dirigoval Berlínské filharmoniky ve skladbě Glorious Percussion pro ansámbl bicích nástrojů a orchestr z roku 2008 od Sofie Gubaiduliny v přítomnosti autorky a v 12. symfonii D. Šostakoviče Rok 1917, věnované památce Vladimíra Iljiče Lenina.

Nečekaným vrcholem festivalu se ovšem stal koncert London Symphony Orchestra a dirigenta Valerije Gergieva – neuvěřitelně citlivým způsobem propracovaná 11. symfonie Šostakoviče demonstrovala vedle perfektního intelektuálního zvládnutí náročné partitury všechny kvality tělesa, pro které byli ceněni Berlínští filharmonici v éře Karajana. V první půlce večera zahrál sólista Tim Hugh koncert pro violoncello a orchestr č.1 op. 1923 od Borise Tisčenka v přepracování pro dechy, bicí, harmonium a smyčce od Šostakoviče.
Ojedinělá londýnská hudební kultura byla reprezentována dále i BBC Symphony Orchestra (D. Robertson), London Philharmonic Orchestra (K. Masur) a Philharmonia Orchestra (V. Ashkenazy)
Na závěr festivalu zazněla i komorní hudba: Kvarteto Pellegrini uvedlo na benefičním koncertě pro Amnesty International k oslavě 25ti let IPPNW – Mezinárodního sdružení lékařů proti atomové válce – Janáčka, Haydna a Nona.
„Berliner Festspiele Musikfest“ se bezpečně etablovaly v 1. lize hudebních festivalů. Slyšet takovou plejádu hudební elity v tak zhuštěné době je možné snad už jen v Londýně.
Je také dnes již jasno, které těleso z letošního ročníku bude za rok opět pozváno.

S tancováním začala v šesti letech v přípravce baletu Národního divadla. V letech 1990–1998 absolvovala pražskou Taneční konzervatoř, při tom pak ještě dvě stáže v Drážďanech. V roce 1999 nastoupila do Národního divadla jako členka baletního sboru, v roce 2001 získala sólovou smlouvu a v roce 2006 statut první sólistky. Bravurní klasická technika, elegance a přesvědčivý herecký projev ji předurčily pro náročné role velkého tradičního repertoáru. - Tak přesně to se píše o primabalerině Nikole Márové na webových stránkách její domovské scény, pražského Národního divadla. A protože při představeních baletu naší první scény její technická suverenita, perfektně vypracovaný výraz i nepřehlédnutelný punc osobnosti okamžitě utkvějí v paměti, tak tím spíš snad každého napadne, jaká asi v obyčejném životě je... Tady je tedy rozhovor s Nikolou Márovou. Rozhovor s jedním bonusem navíc: Následující fotografie má totiž Nikola Márová (a její taneční partner Michal Štípa) nové a jejich autorem není nikdo menší, než Daria Klimentová.

Když jsme se domlouvali na tento rozhovor, předem jste prosila o trochu záludnější otázky. Ne takové ty pořád dokola pokládané třeba o držení diety, ale o ty víc na tělo. A dodala jste, že chcete, aby se lidé o vás něco skutečně dozvěděli. - Jste víc extrovert nebo introvert? Nevadí vám, když vás lidé mají trochu víc „prokouknutou“?

Jsem určitě extrovert. Všechno prožívám naplno, ať už je to radost nebo smutek, takže každý na mně hned pozná, jak na tom jsem. Pomáhá mi to třeba zbavit se před představením trémy. Většina tanečnic, které znám, jsou raději samy, aby se mohly soustředit, ale já jsem spíš mezi lidmi.

Jaký byl pro vás začátek nové sezony? Dostáváte se do formy lehce?

Každý začátek sezony je těžký, protože tělo a hlavně svaly vyjdou z kondice za krátkou dobu. Letošní začátek byl výjimečně náročný, protože jsem sezonu zahájila jedním z nejtěžších představení, a tím byla La Sylphide. Je v něm totiž velice náročná technika skoků a to se po prázdninách s pár kilogramy navíc dělá těžko. Ale když potom následují tři Labutí jezera za sebou, jako letos v září, tak jste v kondici raz dva :-).




Jak se vůbec v kondici udržujete? Nemyslím tím pravidelné tréninky, ale třeba to, co děláte pro svoje zdraví, pro svoji psychickou odolnost, vyrovnanost…

Asi je nejdůležitější umět vypnout... Občas se mi stává, hlavně po celovečerních představeních, že nemůžu usnout, protože pořád slyším hudbu, a když zavřu oči, tak se mi vybavují různé pasáže nebo chyby, které jsem udělala. Ale to se člověk prostě musí donutit tohle všechno přerušit. Co se týče zdraví, tak chodíme plavat, nejraději o dovolené v moři, zajdeme do kina, jím hodně zeleniny a ovoce, chodím ráda do lesa na houby, sem tam si dopřeju thajskou masáž, i když nejlepší jsou stejně ty od maminky... -:) U rodičů na zahradě si vždycky odpočinu nejvíc, má to jen jeden háček, a to, že se mě snaží pořád vykrmovat - a kdo by odolal švestkovým koláčům a podobným dobrotám...




Zpátky k tancování: Každý z tanečníků má nějaké to slabé místo: Který z tanečních prvků vám dává nejvíc zabrat?


No, to bych asi neměla říkat-:) Nicméně: Zvedat vysoko nohy mi problém nedělá, protože mám od přírody vytočené kyčle, ale techniku skoků a piruet jsem si musela na škole doslova vydřít. Pokud bych měla mluvit o konkrétním prvku, tak asi ten nejnáročnější pro mě je 32 fouetté například v Labutím jezeře. Tento prvek je sám o sobě velmi náročný, navíc je téměř vždy až ke konci představení, takže už mám daleko méně sil, než na začátku. Když nám choreograf Keneth Greve oznámil, že bude chtít v novém nastudování Labutího jezera prokládat fouetté dvojtými piruetami, tak jsem myslela, že to nedokážu. Jsem moc ráda, že jsem to nakonec zvládla a vlastně tím překonala sama sebe, ale i tak tento prvek musím na sále zkoušet nejvíc.

Dokáží vůbec diváci ocenit svým potleskem ta nejobtížnější místa ve vašich výkonech? Nebo spíš tleskají u těch, která vypadají efektně? Bývá z toho často cítit pohled laika?

My tanečníci poznáme po prvních pár minutách, jaké je ten den publikum. Stává se, že diváci v průběhu představení nechtějí potleskem rušit, jako je to u vážné hudby, ale u nás je tomu přesně naopak... Čím větší je potlesk i během variací, tím nám to dodává víc energie k lepšímu výkonu. Je pravda, že publikum, kde je víc "baletomanů", reaguje na náročnější pasáže, laici na efektnější.

Když se učím nějaký nový balet, tak se nejdřív soustředím především na techniku, protože ta musí být na jevišti samozřejmostí. Otázka výrazu pro mě není úkolem, který se musím naučit, ale věcí přirozenosti, nechat projevit city, emoce, které v té chvíli v postavě cítím. Nejedu na přestavení s pocitem si roli zahrát, ale prožít ji, jako bych na těch pár hodin byla opravdu někým jiným. S tím určitě souvisí také otázka založení člověka, jeho způsob projevu i v civilním životě.

Hlavně mě zajímá, jak bude vypadat přestavení celkově, protože důležité nejsou jen pasáže sólistů, ale i sboru. Pokud jsou sólové výstupy efektní a náročné, tak to ještě neznamená, že bude celé přestavení dobré. Otázku alternace nemá cenu řešit, role určuje sám choreograf a pak je jen na nás, jak ji zvládneme.

Tak trochu otřepaná otázka, ale přece jen: Spíš klasika nebo moderna? Jak to máte vy? Určitě vám je to či ono aspoň trochu bližší?

Na škole jsem milovala klasiku a nenapadlo mě, že bych někdy dělala něco jiného. S příchodem do divadla jsem byla obsazována i do moderních věcí a teprve pak jsem jim přišla na chuť. Dnes už si nedovedu představit, že bych byla v souboru, zaměřeném jen na jeden styl. Srdíčko mě ale přeci jen pořád víc táhne k velkým dějovým baletům.

Závist je asi všude, nejen u baletu.. Samozřejmě jsem se s nepříjemnými situacemi setkala a bohužel nejsem zrovna člověk, který to umí jen tak hodit za hlavu. Recept jsem zatím nenašla, ale takové věci se musí překonat a jít dál. Vždycky si řeknu, že se stávají v životě horší věci a časem to přebolí.

Díky době, ve které žijeme, dneska není vůbec těžké zjistit si, jak to funguje jinde ve světě. Co hlavně svým zahraničním kolegům závidíte? Podmínky k práci? Ohodnocení? Repertoár?

Repertoár určitě závidět nemusím, protože ten náš je opravdu pestrý. Co se týče podmínek, tak se sice zlepšují, ale od svých kolegyň ze zahraničí vím, že jsou na tom o dost lépe. Mluvím konkrétně o zdravotní péči a možnostech rehabilitace. Největší problém je stále v platových podmínkách... Mám bývalého kolegu v jednom z německých souborů, kde je ve sboru a přitom má o polovinu větší plat, než já tady jako první sólistka. Tím, že byl u nás zrušen dřívější odchod tanečníků do důchodu, jsou pak v těžké situaci, že nemají finanční prostředky pro období, kdy už nemůžou tančit a musejí se překvalifikovat na jiný způsob obživy.

Jak to máte doma? Vaším manželem je váš kolega Alexandre Katsapov – nevadí vám tak trochu, že se často vidíte od rána do večera? A znovu a znovu? To by snad ani nebylo normální, kdyby aspoň občas nepřišly momenty, kdy byste měli potřebu být sami, odpočinout si od sebe? Co s tím děláte?

Lidé se mě na to ptají často, ale já s tím problém opravdu nemám... Naopak jsem ráda, že můžu se Sašou mluvit i o svojí práci a vím, že mi rozumí. Spíš si nedovedu přestavit, že by někdo dokázal tolerovat moji časovou vytíženost a všechno, co s touto profesí souvisí. Pochopitelně máme každý také své zájmy a přátele, takže nejsme spolu úplně pořád. Téměř každé léto jezdí Saša alespoň na dva týdny domů do Petrohradu, tak si od sebe stihneme i odpočinout.

Přemýšleli jste už o rodině? Z hlediska vaší profese je to docela zásadní věc…

O rodině spolu samozřejmě mluvíme, máme dokonce vybraná jména pro naše děti-:)

Hodně dalších úspěchů a děkujeme za rozhovor!

http://www.nikolamarova.estranky.cz/

Fota: Daria Klimentová
Civilní foto v úvodu: www.narodni-divadlo.cz

Původní stav domu, krovy zničené dřevomorkou

Sál v Domě hudby bude první svého druhu ve městě, neboť koncertní sál v pravém slova smyslu Plzeň nemá. Prostory, v nichž se koncerty klasické hudby nyní v Plzni konají, slouží i k jiným účelům a jejich akustika není v žádném případě ideální – ať se jedná o Měšťanskou besedu, Peklo, Západočeské muzeum či Masné krámy. Mimo jiné i proto radní města dali "zelenou" vzniku akustického sálu. Koncertní sál s balkonem má kapacitu 150 míst a veškeré zázemí, jaké takový sál potřebuje. Šatnou pro umělce a foyerem pro publikum počínaje, malou restaurací konče. V Domě hudby bude také nahrávací studio. Sál nese jméno Antonína Dvořáka. Minulé pondělí večer si kvality sálu jako první zkusily komorní orchestr konzervatoře s dirigentem Jiřím Štruncem a swingový orchestr školy vedený Petrem Mrázem - zatím jen pro zvané. Od středy 30. září začne prostor sloužit v plném provozu. Chvályhodný počin plzeňského zastupitelstva.

Při slavnostním otevření

Foto: http://www.konzervatorplzen.cz/

Cervantesův Don Quijote má hodně "následovníků" v podobě dalších jeho zpracování. Určitě k nejúspěšnějším pokusům o jeho převyprávění patří ten z dílny Maria Petipy z roku 1869, uvedený o vánočních svátcích v Moskvě. Ohromný úspěch okamžitě přinášel další nastudování, která Petipu podnítila k "dopilování" původní verze. Už počátkem sedmdesátých let devatenáctého století tleská tomuto Donu Quijotovi Petrohrad - vedle efektní choreografie tam neméně oceňovali i hudbu Ludwiga Minkuse. Po dalších třech desetiletích pak na scénu Mariinského divadla přichází slavný hrdina podruhé, v inscenaci Alexandra Gorského, a i tentokrát nadšení publika nebere konce.

Bylo by to ještě na dlouhé povídání, líčit další osudy staromódního rytíře v baletním zpracování při jeho tažení po světových jevištích. V pražském Národním se Minkusův Don Quijote objevil pohříchu sneuvěřitelným zpožděním - poprvé a zatím naposledy až roku 1986, v klasickém zpracování Petipy a Gorského, v nastudování Borise Bregvadzeho. Inscenace se hrála více než deset let a vystřídalo se v ní tak hned několik generací tanečníků (od Marty Drottnerové přes Michaelu Černou až po Dariu Klimentovou, od Vlastimila Harabese přes Luboše Hajna až po Jiřího Pokorného). V paměti současníků je i nastudování Jaroslava Slavického v brněnském Národním divadle, na leden příštího roku ohlásilo premiéru Dona Quijota ústecké Severočeské divadlo opery a baletu.
My ale teď obraťme pozornost k poslední vydané nahrávce Minkusova a Petipova šlágru na DVD. Vydala ji letos Decca a pochází z roku 2006 z Marrinského divadla v Petrohradě.

Také tato inscenace přesvědčuje o tom, že tenhle "rytíř smutné postavy" rozhodně nestárne. Bravura, taneční jiskra, temperament a až neuvěřitelná technická jistota patří k výkonům všech protagonistů, v jejichž čele stojí Olesya Novikova jako Kitri a Leonid Sarafanov coby Basil.

Už dlouho nebyla žádná premiéra v Metropolitní tak napjatě očekávána, jako ta pondělní: Pucciniho Tosca. Notoricky známý operní trhák, jeden z nejhranějších a v divadelních kasách nejžádanějších titulů, přiváděl média i operymilovné Newyorčany už týdny předem do varu. Každou zmínku o nové Tosce, každou novinku z příprav, každou fotku ze zkoušky doslova hltali.

Pondělní premiéra Toscy pak byla událostí číslo jedna tím spíš, že současně i otevírala novou sezónu v newyorské MET.

Tzv. Opening Night si totiž v New Yorku nikdo je trochu významnější rozhodně nemůže nechat ujít!

Fotky z tohoto večera tak každoročně plní první stránky novin.

Ale zpátky k nové Toce: Čekalo se od ní skutečně hodně. Vždyť od té předchozí inscenace, kterou i nejeden z našich operních fanoušků zná, uplynulo bez roku už celé čtvrt století. (Shodou okolností právě Hildegard Behrens, která Toscu na téhle nahrávce ztvárňovala, minulý měsíc zemřela. )

Nová Tosca, fenomenální finská sopranistka Karita Mattila, rozhodně stála před nelehkým úkolem. Tím spíš, že roli zpívá prvně mimo svou vlast - poprvé se v ní představila v Helsinkách před třemi lety.

Také dlouholetý miláček operního publika po celém světě, režisér Franco Zefirrelli, nasadil svému nástupci v MET vysokou laťku. Jakkoli je Luc Bondy dnes již uznávaným divadelním i operním tvůrcem, i samotný Zeffirelli v ohlasech po premiéře nové Toscy neváhal použít i na jeho adresu kritická slova.

V dosavadních recenzích se můžete třeba dočíst, že Luc Bondy příliš zdůrazňuje erotiku. Že ta stará Tosca byla rozhodně lepší. Že pro Karitu Mattilu není italský repertoár to pravé ořechové. Že Cavaradossi Marcela Álvareze je tak trochu nezajímavý. Že James Levine zpomaluje tempo v místech, kde se to nehodí....

Nenechme se ovlivnit. Vždyť do 10.října už není tak dlouho. Počkejme si na přímý přenos z Metropolitní do 10.října a na vše si udělejme vlastní názor.

Je jasné, že i našinec bude mít měřítka přísná. Přímé přenosy z MET jsou už i u nás "zažitou" záležitostí. Ale hlavně: Pucciniho Toscu zná přece každý a tak může kritizovat... Každý přece ví, jak by Tosca měla vypadat. Každý přece ví, jak by se měla zpívat. Každý přece tu svoji Toscu má tak trochu už předem vysněnou.

Rozhodně je ale třeba si už předem uvědomit, že Zeffirelli tu svoji Toscu ztvárňoval v úplně jiné době. Za těch bezmála pětadvacet let se změnilo mnohé - nejen v opeře, ale i ve společnosti vůbec. Připomeňme si při téhle příležitosti například nedávnou, docela moderní a navíc skvěle zazpívanou Toscu, pod kterou se Amsterodamu podepsal režisér Nikolaus Lehnhoff. (Mimochodem: Při vzpomínce na jedinečného Bryna Terfla právě v této Tosce nezbývá než litovat, že Scarpiu nezpívá v první sérii newyorských repríz právě on.) Na druhou stranu ale i nová, "moderní" Tosca nemusí zcela uspět - poznal to režisér Philipp Himmelmann v Bregenzi. A příklad do třetice, z opačného konce: I zapřísáhlý odpůrce "muzeálních" inscenací musí uznat, že poválečná výprava Toscy našeho Josefa Svobody, před časem obnovená v pražské Státní opeře, má i přes citelný "nános prachu" pořád hodně co do sebe.

Zkrátka a dobře: Nejen divadelní magie, ale i vkus každého z nás jsou do značné míry nevypočitatelné...

Takže počkejme si a těšme se na desátý říjen! Zkrátit to čekání si můžeme třeba právě poslechem Toscy. S kým? Nejednoho našince určitě okamžitě napadne jméno Maria Callas.

Jen tak na okraj: Nemá to i v dnešní době pořád hodně co do sebe - zavřít oči a jen poslouchat?

Vzpomínám si, že když jsem poprvé šel jako dítě na operní představení, moje rodina dlouho uvažovala, kterým titulem bych měl svou kariéru operního diváka započít. Nakonec se rozhodla pro Rusalku a po dlouhém školení i přípravách jsem asi v šesti letech operní představení Rusalky skutečně navštívil. Na první imprese si vskutku nevzpomínám, snad možná na to, že představení bylo dost dlouhé, ale vím, že jsem neusnul. Teprve po mnoha letech jsem pochopil, že to, po čem ředitelé operních divadel snad nejvíce touží, je mít na repertoáru a návazně i v předplatném tak zvaná rodinná představení, tedy představení pro rodiče s dětmi, po kterých divadelní veřejnost volá s razancí nebývalou.

B.Smetana: Prodaná nevěsta (Národní divadlo Praha)

Snad je to též způsobeno tím, že ve středoevropském kontextu si divadlo atrahovalo významnou vzdělávací funkci. Koneckonců také od tohoto účelu je snad možné odvodit vznik mohutné divadelní sítě vícesouborových divadel v 19.století, především v Německu a v rámci Rakousko-Uherské monarchie i v Česku. Zatímco činohra a balet především disponují určitou množinou titulů, které jsou pro dětského diváka dejme tomu vhodné, opera je s takovými tituly značně na štíru. Je to z hlediska historické logiky prazvláštní jev. Veřejná objednávka v 19.století, ano ve století romantické opery, pro dětského diváka zcela evidentně již existovala, operní skladatelé však na ni i přes naléhání operních ředitelů nereagovali a tvrdošíjně skládali pouze opery pro dospělé. A přitom taková opera pro děti by i v tomto období měla pro skladatele nezanedbatelný finanční efekt. Akceptujme totiž ten prostý fakt, že skládání oper bylo v minulosti pro operní skladatele významným zdrojem obživy a to někdy velice vděčným, což lze vypozorovat třeba u takového Gioacchina Rossiniho. Nebo opery pro děti skládali, avšak výsledky jejich tvorby byly tak žalostné, že se žádné takové dílo neudrželo na repertoáru a dnes je již většinou neznámé.

A.Dvořák: Čert a Káča (Národní divadlo Praha)

Zcela nepochopitelně je tomu však opačně u klasického baletního repertoáru, který se tak zvanými dětskými tituly jen hemží. Nejde jen o proslulého Louskáčka Petra Iljiče Čajkovského, pro děti se pochopitelně hodí i Labutí jezero nebo Spící krasavice od téhož skladatele, ale i Giselle od Adolphe Adama, o Popelce Sergeje Prokofjeva ani nemluvě. I současná tvorba obsahuje úspěšné baletní opusy pro dětského diváka, za všechny zmiňme Zlatovlásku od Vladimíra Franze. Že by oproštěný, tedy „pouhý“ pohyb lidského těla sváděl skladatele komponovat balety pro děti? Že by rezignovali u baletu na složitější děj? Nebo je to tradicí?

M.Ravel: L'enfant et les sortilèges (Dítě a kouzla)(Philadelphia)

Výše uvedená tvrzení odvozuji i od faktu, jaké že opery pro dětského diváka jsou dnes uváděny na českých i světových jevištích. Ve světovém kontextu Jeníček a Mařenka od Engelberta Humperdincka, tu a tam jeho Královské děti, Dítě a kouzla od Maurice Ravela a dvě téměř již neznámé opery od Cézara Kjuje. Na českých jevištích bezpochyby kraluje Čert a Káča od Antonína Dvořáka, někdy se uvádí Žvanivý slimejš od Jiřího Pauera. A to je tak skoro všechno.

E.Humperdinck: Hänsel und Gretel (Perníková chaloupka)(MET New York)

Aby bylo jasné! Nezmiňuji opery, které jsou za vhodné pro dětského diváka účelově považovány (o těch níže) a opery, jež jsou napsány pro dětské účinkující. Těch je ostatně celá řada. Zmiňme především Kominíčka od Benjamina Brittena nebo Brundibára od Hanse Krásy či Ogary od Jaroslava Křičky. Nehovořím též o operách, které mají zcela slaboduché a tím pádem i docela pochopitelné libreto, a proto jsou někdy považovány za vhodné pro dětského diváka. I mistr tesař se utne, a proto mohu v tomto smyslu bez uzardění zmínit prvotinu Víly od Giacoma Pucciniho, Oberta od Giuseppe Verdiho a Šelmu sedláka od Antonína Dvořáka. Nicméně předkládat opery s takovým dějem (a dětský divák vnímá často děj více než hudbu) dětem jako opery pro ně nadmíru vhodné, by byla asi zhůvěřilost, že. Nutno zmínit také to, že zatímco 19.století „strpělo“ v ději a v libretu kdejakou pitomost, divák druhé poloviny 20.století byl již náročnější a vnímal operu jako nejen „inscenovanou“ hudbu, ale i jako silný příběh s hudbou provázaný, takže opery s nedostatečnými librety byly z repertoáru operních divadel rychle vytříděny.

V.Franz: Zlatovláska (Národní divadlo Praha)

Asi nejsmutnější kapitolou jsou opery, které vůbec pro děti nejsou, ale z mnoha rozličných důvodů jsou za ně považovány. Jako příklad zde uvádím Rusalku od Antonína Dvořáka, Kouzelnou flétnu od Wolfganga Amadea Mozarta, Příhody lišky Bystroušky od Leoše Janáčka a Prodanou nevěstu od Bedřicha Smetany. To, že Jaroslav Kvapil použil v příběhu Rusalky některé pohádkové motivy, vůbec neznamená, že by byla tato opera vhodná pro dětského diváka. Je to složitá opera s tragickým koncem, upředená snad z mýtických prvků o střetech různých světů (libreto je poměrně nevyložitelné), není vůbec pro děti a ty nemohou ani náhodou pochopit o co jde, vyjma toho, že na scéně uvidí tu a tam dejme tomu pohádkové postavy, jako kupříkladu Vodníka.Vodník ovšem není ani náhodou dobrotivá pohádková bytost, je to diktátorský vládce jednoho z několika světů, které se v opeře prolínají a jeho pár sentimentálních vzdechů a vtipů na tom nic nemění.

G.Rossini: La Cenerentola (Drážďany)

Kouzelné flétně a jejím světě svobodných zednářů, či jakéhože bratrstva vedeného Sarastrem, snad netřeba hovořit. U Příhod lišky Bystroušky snad pro rodinný titul svědčí pouze to, že v opeře „jsou zvířátka“, jak jsem již mnohokrát zaslechl. Pravda, některé části libreta mají svou nechtěnou komiku ( viz sbor slepic zpívající: „My pracujem, snášíme……“), to však nic nemění na skutečnosti, že v opeře poměrně sofistikovaně podávané podobenství mezi zvířaty a lidmi (a to nepopisuji tucet dalších možných výkladů této opery), je výlučně pro dospělého diváka a děti může jen zmátnout. Nejkomičtějším příkladem v kontextu tohoto článku je komická opera Prodaná nevěsta, jejíž děj je založen na podvodu Jeníka, za který by ve skutečnosti inkasoval v době rakousko-uherské monarchie, kdy se děj dejme tomu odehrává, podle tehdy platného trestního zákona několik let ostré káznice. Pro děti asi též nepříliš vhodné, že?

A.Dvořák: Rusalka (Národní divadlo Praha)

Uvedené pomýlení faktů je však dle mého soudu implikováno právě nedostatkem operních děl vhodných pro dětské publikum. Za této situace divadelní ředitel či umělecký šéf opery úzkostlivě vybírá operní repertoár a jakmile objeví opus, který má jakés takés „nadání“, aby byl přístupný i pro malého diváka, hned je hledán režisér, který se pod přísahou zaváže řediteli či uměleckému šéfovi, že operu nainscenuje tak, aby byla vhodná pro děti. A pak se z toho stane tradice. Vidět v Čechách operní inscenaci Rusalky, která není laděna pohádkově, se rovná zázraku. Příhody lišky Bystroušky pro dospělého diváka? Není k mání. Prodaná nevěsta? V zastoupení dětského diváka vedení divadla skoro vždy úpěnlivě prosí inscenátory, aby byl ten kupčík, respektive kuplíř Kecal co nejkomičtější a nejhloupější, aby znatelně vyhrál podvodník, Jeník Mícha, protože věrná láska přece zvítězí! Pravda, v tomto případě je opera Sabinou i Smetanou takto koneckonců traktována, ale inscenační výklad může ukotvení a vyznění příběhu dosti posunout.

L.Janáček: Příhody lišky Bystroušky (Opéra National Paříž)

Na celé historii operních děl, které jsou tak zvaně pro děti, je nejsmutnější to, že tyto „dotčené“ operní opusy jsou již tradičně vykládány jednostrunně a rádoby pro dětského diváka a tak asi nikdy nezažijeme takovou inscenaci, který by odpovídala jejich závažnosti a komplikovanosti. Nezbývá nám tedy nic jiného než se posadit do křesla, pustit si zvukový záznam takové opery, zavřít oči a oprostit se od všech vzpomínek na dobrotivé tatíčky vodníky, heroické Jeníky a zvířátka, která vylézají z každé rohu jeviště.

Autor je ředitelem DILIA - Divadelní, literární, audiovizuální agentury