Logo

Afroameričanka Talise Trevigne je i přes své mládí známa hlavně na zámořských operních scénách - byť se už stihla ukázala i v Evropě, například v pařížské Bastille, Dublinu či Birminghamu. Její tvárný mladodramatický soprán jí umožňuje uchopit poměrně širokou paletu rolí, která zahrnuje například Belliniho hrdinky (Julie v Kapuletech a Montecích, Anima v Náměsíčné, Elvíra v Puritánech), Donizettiho stěžejní party (Lucii z Lamermooru či Marii v Dceři pluku), Händlovy postavy (Alcina, Rodelina, Kleopatra) či Mozartovy stěžejní úlohy (Donna Anna, Zerlina, Konstance, Ilia, Zuzana, Pamina), ale také Dvořákovu Rusalku, Pucciniho Mimi a Liu, Massenetovu Manon a Thais či velké party Richarda Strausse (Arabella, Helena, Dafne, Madleine z Capriccia či Kristina z Intermezza). Podobně obsáhlý si už stihla vybudovat i svůj koncertní repertoár.



G.Verdi: Rigoletto (Dublin)

Seznam vašich rolí je široký. Je v něm Mozartova Konstance i Straussova Arabella, Donizettiho Lucie i Bergova Lulu. Promiňte, ale nemáte strach o svůj hlas?

Můj operní repertoár, tak jak říkáte, obsahuje velmi široké spektrum rolí a odráží moji sedmiletou profesionální kariéru i můj umělecký vývoj. Pochopitelně v rámci jedné sezóny nikdy nezpívám role s výrazně odlišnými hlasovými požadavky.

G.Puccini: La boheme (Omaha)

G.Verdi: La traviata (Birmingham)

Nejblíže svojí psychologií je mi Verdiho Violetta. Ať už se s jejím osudem ztotožňujete nebo ne, byla velmi silnou osobností a já si ji pro to vážím. Co se týče skladatelů, je mi emocionálně velmi blízký Richard Strauss. Současná hudba mě inspiruje spíš intelektuálně. Teď jsem fascinována Bergovou Lulu a těším se, že tuhle barvitou postavu si v blízké budoucnosti budu moci zazpívat.

Londýnský recitál 2008 (klavír Roger Vignoles)

Příští jaro budete zpívat jedinou ženskou roli ve světové premiéře opery Moby-Dick, kterou napsal Jake Heggie. Není to přitom první role v soudobé opeře. Jaký vztah máte k takové hudbě?

Měla jsem to štěstí, že jsem v současných operách mohla ztvárnit několik rolí. Od Armidy Judith Weirové po The Beloved Lizy Lim. Ráda jako zpěvák překračuji hudební a umělecké hranice. Beru to jako výzvu, která umocňuje tvůrčí proces. Je to motivující z mnoha různých důvodů.

Jaké další nové role chystáte a jaká nejdůležitější angažmá vás čekají?

Připravuji Alcinu, Lulu a Daphné. Mám velkou radost ze spolupráce s Jakem Heggie na přípravě pikolíka Pipa, role, kterou budu zpívat ve světové premiéře jeho Moby Dicka v Dallasu na jaře 2010. Také se moc těším na svoji první Michaelu, se kterou budu debutovat v San Diego Opera v roce 2011.

G.Verdi: Ta traviata (Opera San José)

V Evropě nejste příliš známa, moc tu nezpíváte. Změní se to?

Máte pravdu. Moji manažeři tvrdě pracují na tom, aby mě představili významným evropským operním domům a mnohé už projevily vážný zájem.

G.Puccini: La boheme (Omaha)

Děkujeme za váš čas, věnovaný čtenářům Opery Plus. Věříme, že vás brzy v Evropě potkáme.

www.novoartists.com/trevigne.html

Tento Martinů v pražském Národním je vítězstvím hlavně pro Jiřího Bělohlávka. Už léta totiž nebyl orchestr první scény slyšet v takové kondici, jako tentokrát. Precizní provedení bez jakýchkoli kazů, důmyslně promyšlená dynamika v kontrastu s průzračností hudby Martinů, skvěle vypointované jednotlivé scény, snad nekonečně bohatá paleta barev smyčců... Kéž by si jen Jiří Bělohlávek našel pro Národní divadlo čas častěji!
Z poměrně obsáhlého obsazení si rozhodně zaslouží paradoxně na prvním místě jmenovat herec Jakub Gottwald, hostující v mluvené roli Principála, respektive Vůdce hry. Je to on, kdo na mnoha místech ať už svými skvěle interpretovanými replikami, tak i pohybovým zvtárněním drží hlavní otěže v rukou a udává inscenaci nepolevující rytmus.

Jakub Gottwald (Principál/Vůdce hry)

Stanislava Jirků (Archanděl Gabriel)

Naopak zaujal Svatopluk Sem (Ďábel), bezesporu velký hlas, schopný dalšího růstu, a také i přes své poměrně malé role Jaroslav Březina (Maškaron) a Ivan Kusnjer (Kovář).

Šéf opery Jiří Heřman, který si režii her o Marii sám sobě přidělil, byl tentokrát rozhodně úspěšnější, než naposledy při nové Rusalce. Poetika duchovních Her o Marii - tak jak se dalo už předem předpokládat - se oproti Dvořákově evergreenu pojí s tou jeho jevištní poetikou daleko líp. Při závěrečné katarzi opery se člověku až tají dech. Myslím, že tenhle Martinů je zatím nejlepší Heřmanovou inscenací (bezpochyby i zásluhou choreografa Jana Kodeta).

Otázkou vkusu ovšem zůstává, do jaké míry je potřeba tohoto Martinů pojímat tak velkolepě, opulentně, jak to udělal Heřman. Možná, že méně by mohlo znamenat více. Po "vyšperkovaných" prvních třech částech (všudypřítomní, mimochodem skvělí sboristé, zpívající i ve dvaceti lóžích hlediště, členové baletu, komparzisté, dětský sbor, časté proměny scény, světelné i kouřové efekty...) doplatila na tento scénický hodokvas, často dohnaný až na hranici kýče, úvodní rozsáhlá část nejdelšího závěrečného příběhu o Sestře Paskalině, která najednou ve své strohosti působila tak trochu šedivě, bez šťávy.

Znovu ale zdůrazňuji, je to otázka názoru. Celkově lze tuto nejnovější inscenaci opery pražského Národního divadla rozhodně označit za úspěšnou. Bohuslav Martinů si to ke svému letošnímu padesátému výročí úmrtí bezpochyby zaslouží.

Bohuslav Martinů:

Hry o Marii

Národní divadlo Praha

premiéra 29.10.2009

dirigent Jiří Bělohlávek

Režie Jiří Heřman

Scéna Pavel Svoboda

Kostýmy Alexnadra Grusková

Choreografie Jan Kodet

Sbormistři Pavel Vaněk, Lukáš Vasilek, Jiří Chvála

Orchestr Národního divadla

Sbor opery Národního divadla

Pražský filharmonický sbor

Kühnův dětský sbor

Balet opery Národního divadla

Externí tanečníci

Panny moudré a panny pošetilé
Archanděl Gabriel: Stanislava Jirků (alternace Jana Levicová)

Panna pošetilá: Jana Levicová (Markéta Cukrová)

Ženich: Pavla Vykopalová, Stanislava Jirků, Jaroslav Březina, Ivan Kusnjer (Dana Burešová, Jana Levicová, Richard Samek, Aleš Hendrych)

Obchodník s oleji: Jiří Hájek, František Zahradníček (Jiří Kubík, David Nykl)

Vůdce hry: Jakub Gottwald

Mariken z Nimégue
Mariken: Maria Kobielska (Alžběta Poláčková)

Ďábel: Svatopluk Sem (Martin Bárta)

Principál: Jakub Gottwald

Děvče: Jana Levicová (Markéta Cukrová)

Piják: František Zahradníček (Jiří Kubík)

Bůh: Jiří Hájek (David Nykl)

Matka Boží: Stanislava Jirků (Jana Levicová

Maškaron: Jaroslav Březina (Richard Samek)

Narození Páně
Maria: Maria Kobielska (Alžběta Poláčková)

Kovář: Ivan Kusnjer (Aleš Hendrych)

Kovářova dcera: Stanislava Jirků (Jana Levicová)

Šenkýř: Jiří Hájek (Jiří Kubík)

Vůdce hry: Jakub Gottwald

Sestra Paskalina
Sestra Paskalina: Pavla Vykopalová (Dana Burešová)

Sestra Marta: Stanislava Jirků (Jana Levicová)

Sólový kvartet: Maria Kobielska, Jana Levicová, Jaroslav Březina, František Zahradníček (Alžběta Poláčková, Markéta Cukrová, Richard Samek, David Nykl)

Vůdce hry: Jakub Gottwald

www.narodni-divadlo.cz

Foto I.Sochorová, H.Smejkalová

Hned po absolvování pražské Taneční konzervatoře v roce 1993 uspěl v náročném konkurzu do jednoho z nejprestižnějších angažmá v jeho profesi. Nederlands Dans Theater II, tedy juniorský soubor, pak po pěti letech vyměnil za soubor hlavní, NDT I. Přesto se v roce 2004 rozhodl odejít a vydat se na samostatnou uměleckou dráhu nezávislého tanečníka a choreografa, tedy bez stálého angažmá. Před časem se pak společně s bývalou kolegyní Natašou Novotnou postavil do čela projektu, nazvaného 420PEOPLE (420 podle telefonní předvolby do České republiky). Pod touto hlavičkou už vzniklo několik pozoruhodných choreografií, o kterých se mluví s velkým uznáním. Jedním z takových úspěchů se například stalo udělení Ceny Sazky a Divadelních novin choreografii Small Hours, coby nejlepšímu počinu sezony v oboru tance a baletu.

Václav Kuneš, dnes jeden z nejvýznamnějších českých tanečníků a choreografů, působící především v zahraničí.

A právě touha a ambice to všechno poznat, vstřebat, naučit se, byly a jsou ten pravý motor. Ale třeba: spolupráce s japonským choreografem Saburem Teshigawarou, za jehož práci jsem byl v roce 2005 nominován na Tanečníka roku ve francouzském Cannes, vytvoření hlavní role Václava Nižinského ve filmu finské produkce (My madness is my love) či asistování panu Kyliánovi, to vše jsou zkušenosti, ke kterým jsem se dostal jen proto, že jsem odešel z NDT. A hlavně příležitost a čas vymyslet a založit skupinu 420PEOPLE v Praze (spolu s Natašou Novotnou), kde jsme již třetím rokem aktivní a troufám si říct že úspěšně. Od Nového roku jsme získali pozici rezidenta v novém uspořádání na Nové scéně.

Vaše první větší choreografie byla do programu Graffiti v Laterně magice, tuším v roce 2001. Jaký vývoj jste jako choreograf od té doby udělal, jak sám sebe v tomhle ohledu vidíte?

To je těžké hodnotit. Doufám ale, že jsem se jako choreograf někam posunul. Je celkem jedno kam, důležitý je vývoj sám o sobě.

Neen-Ya - choreografie Václav Kuneš

Přiznávám, že v současné době si jako tvůrce pokládám množství otázek. Jakési období hledání. Na tom je nejvíc vzrušující to, co teprve přijde. I když to teď ještě neznám, už se nemůžu dočkat, až to přijde. Samo to ale nepřijde, člověk tomu musí vyjít vstříc a něco, hodně pro to udělat.

Neen-Ya - choreografie Václav Kuneš

Když už jsme zmínili Laternu magiku, nemůžu se nezeptat: Co říkáte jejímu dalšímu nejistému osudu? Myslíte, že to zákonitě muselo vzhledem k vývoji techniky i tance přijít anebo se něco udělalo špatně?

Tanec a mnoho dalších uměleckých žánrů již delší dobu využívají velké množství technologií. Na tom není nic nového. Co bylo dříve doménou Laterny magiky si teď může dovolit většina tvůrců. A paradoxně pro Laternu jsou pro ni tyto a nové technologie právě teď dražší, než pro ostatní tvůrce. To se nedá finančně udržet.

Jistě, jsou tu ta "kdyby", kdyby se našel někdo před deseti lety, kdo by si uvědomil, že pokud má mít Laterna magika co říct do budoucna, je třeba hodně, ale účelně zainvestovat, mohlo být možná jinak. Ale ani ve svém okolí v současné době neznám nikoho, kdo by byl schopný propojit ve stejné kvalitě a v dlouhodobějším výhledu všechny vrstvy důležité pro multimediální divadlo. Vždy jedna z těch vrstev trochu zaostává.

On an Even Keel - choreografie Václav Kuneš - foto Pavel Hejný

Sám jste několikrát přiznal, že na vás jako na choreografa měl velký vliv Jiří Kylián. Jak moc z těch svých zkušeností s Kyliánem čerpáte ve svých vlastních choreografiích? Nesvazuje vás tak trochu tahle jeho důvěrná znalost?

To se možná z části váže k mému současnému hledání. I když jsem si nikdy nemyslel, že bych nějak vědomě čerpal z Kyliánových prací, jisté ovlivnění tam asi bude. Asi tak jako se u jeho starších věcí dá poznat vliv Johna Cranka. Jisté zásady či rady jsou samozřejmě k nezaplacení. Moc rád se s ním radím, když je třeba, na to má pan Kylián vždycky čas. Nejvíce inspirující pro mne je ale asi jeho neustálé hledání nových prostředků, nových nápadů.

A Small Hour Ago - choreografie Václav Kuneš - foto Joris Jan Bos

Václav Kuneš – tanečník a Václav Kuneš – choreograf. Jaký je vůbec v současné době poměr?

Momentálně absolutně vyrovnaný, což je neudržitelné. Tancování mě ještě baví, ale být zároveň i ve své choreografii - to je teď asi naposled. Raději jsem na druhé straně sálu a ještě raději v hledišti při mém představení. S diváky. Cítit, co to s nimi dělá nebo nedělá, to je ta droga.

A Small Hour Ago - choreografie Václav Kuneš - foto Joris Jan Bos

Na čem pracujete teď? A jaké jsou vaše nejbližší plány?

Právě jsem asi dva týdny před svou premiérou na Holland Dance Festivalu v Haagu, který je tento rok ve znamení 50. výročí založení NDT. Připravuji celovečerní představení A Small hour ago, rozvinutější verze duetu Small Hour, který byl naší první vlastní produkcí v Praze pod hlavičkou 420PEOPLE.

Po té následuje i pražské uvedení v divadle Archa (30.11, 1. a 2.12). Pro naše první představení na Nové scéně, co by rezidentů, připravuji na duben takový speciálnější večer. I za účasti dalších českých tanečníků. Taková větší oslava. Věřím, že i ti, co doposud nevěděli či neznali, jak současný tanec chápat, budou odcházet přinejmenším spokojeni. Mezi tím ještě stihnu premiéru pro soubor v Bordeaux (Ballet de l'Opera National de Bordeaux). A tak dál. Hlavní náplní ale bude oněch 20 představení na Nové scéně.

Profesní sen – máte nějaký? Třeba vlastní divadlo nebo něco takového?

Své vlastní divadlo na Střeleckém ostrově? Přál bych si mít jednou tu zodpovědnost za stálou skupinu lidí, za company. Nejenom uměleckou, ale i tu další, tu lidskou. Dokázat tanečníkům nabídnout jak zajímavou práci, tak i je inspirovat v hledání dalších možnostech. Dokázat, že právě současný tanec má možnost vygenerovat obrovskě množství příležitostí, vytvořit jakousi buňku, kam by všichni se zájmem o jakékoliv umění a třeba i dobré jídlo či módu, design mohli každý večer přijít a pobavit se. A věděli by, že budou odcházet spokojeni a těšili by se na příště... Je to utopie?

Jak vypadá váš soukromý život? Máte na něj vůbec dostatek času?

Mé soukromí je pro mě to nejdůležitější. Umožňuje mi být přesvědčený, že má práce je pro mě to nejdůležitější... To mě právě žene dopředu, samozřejmě jistá zodpovědnost za dvouletou dcerku a tím pádem rodinu jako takovou tu je, ale je to mé zázemí.

www.420people.org/cz

Smetanova opera Libuše se sice nehraje tak často, ale její postavení v českém uměleckém světě je nad slunce jasnější. Nejen, že se její premiérou otevíralo v 19.století Národní divadlo, ale vždy představovala touhu českého národa po samostatnosti, a to koneckonců i ve století dvacátém. Tato opera tak není pouze skvělým operním dílem, ale i jakýmsi politikem, právě spjatým s Národním divadlem. Jak bylo již výstižně několikrát podotknuto: “Protože si Čechové narozdíl od Maďarů nemohli ve 2.polovině 19.století postavit parlament, zbudovali Národní divadlo. Pěstovali pak v něm umění, které spíše než uměním bylo bojem za vlastní nezávislost a obrození.“




Libuše 18.11.1883 -Marie Sittová (Libuše)


Pro Libuši to platí dvojnásob. Pozornost jak diváků, tak odborníků upoutávala však především slavnostnost hudby, narozdíl od vlastního libreta, respektive děje. Možná to také bylo způsobeno tím, že autorem libreta nebyl český umělec, ale pražský Němec Josef Wenzig, jenž Smetanovi napsal i libreto k opeře Dalibor, který se poměrně dobře orientoval v českých reáliích a ovládal snad docela slušně i český jazyk. Přes tento fakt psal svá libreta v němčině, tedy ve svém rodném jazyce, a do češtiny je pro Smetanu překládal Ervín Špindler.


Libuše 18.11.1897 - scéna Robert Holzer (I. obraz)


Wenzig dokončil libreto v roce 1866, Smetana kompozici v roce 1872 a opera byla při prvním otevření Národního divadla uvedena až v roce 1881, tedy 9 let po jejím dokončení. Téma „Libuše“ však nebylo ve své době ničím novým. Sám Smetana zkomponoval Slavnostní předehru C dur ke slavnostnímu položení základního kamene Národního divadla, kterou uvozovala scénu Jiřího Kolára Věštba Libušina, a poté ještě složil nevelkou skladbu k živému obrazu Libušin soud. Mimo Smetanovu tvorbu pak vznikla činohra Libuše o pěti jednáních, již napsal Zdeněk hrabě Kolowrat Krakovský a která byla uvedena v Prozatímním divadle v září roku 1870.



Libuše 18.11.1902 - Růžena Maturová (Libuše), Václav Kliment (Chrudoš od Otavy)


Jak Wenzig, tak Kolowrat vycházeli z Rukopisu Zelenohorského, obsahujícího právě Libušin soud, který byl na začátku 19.století s velkou slávou objeven, a jehož pravost se stala předmětem sporů, jež se táhnou koneckonců až dodnes. Text Rukopisu Zelenohorského byl poměrně stručný, napsaný na dvou pergamenových dvoulistech s osmi stránkami. Zlomek neobsahuje žádnou věštbu, ale popisuje soud Libuše nad bratry Chrudošem a Šťáhlavem. Není bez zajímavosti, že Wenzig z historického zlomku opisoval do libreta Libuše jednotlivé věty, což způsobilo až nesrozumitelnost libreta Libuše v některých jejích částech.
Rukopis:
„Oba bratry, oba Klenovica roda stara Tetvy Popelova, jenže pride s pleky s Čechovými v sieže žírné vlasti pres tri rěky.“
Wenzig:
„Ti, oba bratři, oba Klenovici, roda stara Tetvy Popelova, který přišel s pluky Čechovými v tyto žírné vlasti přes tři řeky.“
Jak mohl Wenzig, který psal své libreto v němčině takto přesně citovat „Rukopis Zelenohorský“, zůstává otázkou.



Libuše 25.06.1920 - Christina Morfová (Libuše)


Nejznámější ze Smetanovy opery Libuše je Libušino proroctví, které tvoří závěr opery, a které je mimochodem pro představitelku Libuše neobyčejně náročným pěveckým úkolem. Wenzig původně navrhoval, aby byla celá opera ukončena zpěvem písně Kde domov můj, která se později stala hymnou Československé republiky, což ale Smetana zavrhnul. Libušino proroctví je složeno z šesti obrazů, z nichž se pět vztahuje ke konkrétním úsekům, respektive osobnostem českých dějin, a šestý obraz je slavnostním vyvrcholením, vlastním závěrem opery, předpovědí skutečné budoucnosti, neboť oněch pět obrazů se již v historii Čech od Libušiny věštby do poloviny 19.století odehrálo.



Libuše 25.06.1920 - scéna Josef Wenig, Josef Matěj Gottlieb (V. jednání)


Zajímavé je, že zřejmě z důvodu chtěné věrohodnosti věštby Libuše nevěští až na jednu nepochopitelnou výjimku konkrétní jména, ale pouze „naznačuje“. Ve vlastním libretu je však dopsáno, avšak nezazpíváno, o které slavné postavy českých dějin se jedná:
1.obraz : Břetislav a Jitka
2.obraz : Jaroslav ze Šternberka (ten je přímo pojmenován-„.......Aj,tu Jaroslav jak orel letí...“)
3.obraz : Otakar II., Eliška a Karel IV.
4.obraz : Žižka, Prokop Veliký a husité
5.obraz : Jiří z Poděbrad
Na konci pátého a v šestém obraze zazní „skutečná“ a poměrně stručná věštba Libušina:
„Co dál? To mlha oku zahaluje a mnoho skrývá zkalenému zraku, tajemství hrozná -prokletí! Však nechť se stane cokoli, cítím v nejhlubších svých ňader hloubi: Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná! Český národ neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná! Sláva! Sláva!“
Tedy žádná Nostradamova záhadnost či jiná výslovnost, která by pomohla českému národu jak v 19., tak koneckonců ve 20.století poodhalit roušku budoucnosti, vyjma ujištění, že český národ neskoná. Hra Libuše Zdeňka hraběte Kolowrata Krakovského pro jistotu žádnou věštbu Libuše neobsahuje.


Libuše 1953 - Marie Podvalová (Libuše)


Málokdo ví, že v Čechách poměrně neznámý rakouský dramatik Franz Grillparzer (1791-1872) napsal obsáhlou činohru Libuše (v německé originálu Libussa), kterou dokončil asi v roce 1846. Toto drama o pěti jednáních bylo poprvé uvedeno v roce 1874 v Burgtheatru ve Vídni. Franz Grillparzer byl tedy souputníkem Wenziga a Smetany. Ze zcela neznámých a pro mne nepochopitelných důvodů nebylo toto dílo, které je poměrně často v německy mluvících zemích a to i v současnosti hráno, dodnes ani uvedeno v České republice ani přeloženo do češtiny! Výjimkou bylo snad hostování vídeňského Volkstheatr s tímto titulem před několika lety na Festivalu německého divadla v Praze, a to konkrétně na scéně Divadla na Vinohradech.


Libuše 14.4.1972 - programová vložka s obsazením

Franz Grillparzer nebyl v české tématice žádným nováčkem. Hře Libuše předcházela hra Ottokar. Grillparzer zřejmě nehledal motivaci ani informace v Rukopisu Zelenohorském, ale spíše v České kronice Václava Hájka z Libočan. Grillparzerova Libuše obsahuje též proroctví, a není to proroctví ledajaké, co do objemnosti, i co do obsahu. V papírové podobě má sedm nahuštěných stránek a odhaduji, že by na jevišti „zabralo“ více než deset minut.




Libuše 18.11.1983 - scéna Josef Svoboda

Jak zvláštní pročítat sudbu českému národu prostřednictvím pera rakouského dramatika, respektive v nadsázce řečeno rakousko-uherského mocnářského dramatika! Libušina věštba vyvěrá z biblického podobenství obsahující vymezení chmurného okamžiku, kdy lidé pozřeli plody poznání a prozřeli. Zahrnuje i definici státu:
„Z celku, kterému se říká město, vznikne stát, jenž v sobě spojí každou jednotlivost, na místo dobra a zla......“
V neposlední řadě podává věštba i územní charakteristiku Čech:
„Horami obklopená, které chrání tak, že kdyby země kolem dokola jak moře zanikla, trvat bude tento svět sám pro sebe.“

Libuše 18.11.1983 - Gabriela Beňačková (Libuše)

Libuše 1995 - Eva Urbanová (Libuše)


Co dodat? Škoda, že libreto k Libuši Bedřicha Smetany nenapsal Franz Grillparzer!


V textu je použito částečného pracovního překladu hry Libussa od Martina Vavruška s jeho laskavým svolením.

Autor je ředitelem DILIA - Divadelní, literární, audiovizuální agentury

foto http://archiv.narodni-divadlo.cz/

Dosavadní představitelky Smetanovy Libuše v pražském Národním divadle:
Marie Sittová, Anna Veselá, Růžena Maturová, Anna Slavíková, Ema Destinnová, Gabriela Horvátová, Milena Štefancová, Christina Morfová, Pavla Vachková, Božena Petanová, Babeta Dostálová, Ada Nordenová, Marie Šponarová, Lída Mašková, Zdenka Ziková, Marie Žaludová, Marie Podvalová, Zdeňka Špačková, Ludmila Červinková, Květa Belanová, Alena Míková, Marie Steinerová, Naděžda Kniplová, Milada Šubrtová, Libuše Prylová, Marcela Machotková, Agia Formánková, Gabriela Beňačková, Libuše Macháčková, Eva Děpoltová, Eva Urbanová

Jak mnohem známější Frankfurt nad Mohanem v Goethovi, tak i Frankfurt nad Odrou - 100km západně od Berlína - má svého velkého básníka: Heinricha von Kleista (1777-1811).
V jednom z nejkrásnějších literárních muzeí nejen Německa je stálá expozice o autorovi často hraných dramat, jako Katynka z Heilbronnu, Michael Kohlhaas nebo Prinz von Homburg. Vedle toho se tu pořádají konference, bádá se a pilně publikuje.

Herečka Julia Jäger, známá především z televizních produkcí a frankfurtská rodačka, četla vedle Kleista texty Gutsmutha, Schinkela, respektive Rilkeho a Kafky. Známá českobudějovická sopranistka Marta Vávrová, působící řadu let v Berlíně, představila téměř neznámé písně a árie od Josefa Antonína Štĕpána a Vincence Maška. V druhé půlce koncertu uctila Bohuslava Martinů provedením cyklu Čtyř písní na texty jihočeské lidové poezie (že je Martinů letošním jubilantem, berlínský koncertní život úplně ignoruje), prezentovala k úryvkům z Kafkova Procesu Ježkův Klobouk ve křoví a nakonec si vybrala ze Slezských písní Leoše Janáčka. V zemi, kde Janáček slaví vždy úspěchy, bylo toto jasným vrcholem krásného programu.

Vřele tento projekt doporučuji k opakování v Čechách, kde Kleist není dostatečně známý, byť se svým významem a svou pozicí v německé literatuře Friedrichu Schillerovi bezpochyby rovná. Také jako důkaz, že česko-německé kulturní vztahy a výměny existovaly již před Maxem Brodem, jehož zásluha o Janáčkovu světovou kariéru je v českých zemích nadále nedoceněna.

Konzertlesung:

Dichterstadt Prag

18.10. 2009

Kleist-Festtage 2009

Frankfurt nad Ondrou

Julia Jäger, Marta Vávrová

www.kleistfesttage.de

Sotva pár hodin je venku program "půljubilejního", pětašedesátého ročníku festivalu Pražské jaro 2010.
Zahajovací koncert bude patřit Pražské komorní filharmonii s Jakubem Hrůšou, závěr obstará Rundfunk Sinfonieorchester Berlin v čele s Markem Janowskim a klavírista Emanuel Ax (Brahms, Dvořák).
Příští ročník je hlavně ve znamení oslav jubilea Bohuslava Martinů a také blížího se mahlerovského jubilea. Mezi účinkujícími se objevuje celá řada zajímavých jmen: Anne-Sophie Mutter, Manfred Honeck, Hélène Grimaud, Matthias Goerne, Garrick Ohlsson, Ewa Kupiec, Olga Borodina, Herbert Blomstedt, André Previn, Anoushka Shankar, Julia a Shoko Turnovsky, John Eliot Gardiner, Adam Plachetka, Radu Lupu, Pierre Boulez, Jiří Kout, Zdeněk Mácal, Rachel Harnish, Štefan Margita... A také Pittsburgh Symphony Orchestra, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Monteverdi Choir, English Baroque Soloists, Ensemble Phoenix München.
Kompletní program nejnovějšího ročníku Pražského jara najdete zde. Předprodej začíná 14.prosince 2009.

www.festival.cz