Logo

Narodila se v roce 1969 v malé vesničce nedaleko Lipska v někdejším východním Německu, jako nejmladší z pěti sourozenců, V roce 1989 utekla v kufru diplomatického auta přes Maďarsko na Západ. Dnes je Nadja Michael celosvětově uznávanou pěveckou operní star první třídy.




Zpěv studovala ve Stuttgartu a na univerzitě v americkém Bloomingtonu. Začínala jako mezzosopranistka a byla velmi úspěšná – mimo jiné jako Bizetova, Carmen, Massenetova Charlotta i Dulcinea, Saint-Saënsova Dalila, Čajkovského Olga či Wagnerova Fricka, ale taky jako Janáčkova Varvara.



Jenže Nadja Michael chtěla změnu. Krátce poté, co na sklonku roku 2004 zazářila ve vídeňské Státní opeře jako Eboli v netradičně inscenované francouzské verzi Verdiho Dona Carlose (režie P.Konwitschny), přešla – a vypadá to, že definitivně - na věru nelehký obor dramatického sopránu. Avšak zdá se, že se jí daří ještě víc, než před tím. Technicky skvěle vedený, temně zabarvený, jakoby až uhrančivý zpěv doslova bere dech a zadírá se pod kůži.





Je tu celá řada nových rolí, ve kterých je Nadja Michael takříkajíc na roztrhání. Předně vášnivá Straussova Salome a panovačná Verdiho Lady Macbeth. Ale též Beethovenova Leonora, Cherubiniho Médéa či Pucciniho Tosca, Bergova Marie. Ohlášena jsou její vystoupení ve Verdiho Aidě a Belliniho Normě, stejně jako je naplánován i její debut v neworské MET (Lady Macbeth).





Není to tak dlouho, co se Nadja Michael objevila prakticky současně na dvou různých nahrávkách téhož titulu na DVD. Poštěstí se to jen málokomu. Z obou Salome v jejím podání, jak z té v Covent Garden, tak i z té v La Scale jde mráz po zádech. Pěvecky perfektní jako málokterá její předchůdkyně v téhle obzvláště těžké roli, snad se 150ti procentním nasazení, v hereckém podání takovém, že by mohla závidět nejedna činoherní kolegyně.



Pokud Nadju Michael zažijete „naživo“, máte pocit – byť by šlo třeba i o bezvýznamnou odpolední reprízu, určenou v nadsázce řečeno dejme tomu pro školy – jakoby zpívala snad naposledy a snažila se ještě rozdat na poslední chvíli skutečně úplně vše, co má. Beze zbytku. Něco podobného se zdaleka každý den nevidí. Pozoruhodná je také její neobyčejná tvárnost, s jakou se dokáže přizpůsobit té které režijní koncepci. Třeba její drážďanská Lady Macbeth je z úplně jiného těsta, než ta mnichovská.



Pokud budete mít možnost, neváhejte. Vypravte se za Nadjou Michael, do Vídně, Mnichova či Drážďan není zas až tak daleko. Vězte, že někoho takového hned tak nepotkáte. A hlavně na to setkání jen tak nezapomenete.

www.nadja-michael.de

České vánoční písně a koledy velmi dobře známe, rádi je zpíváme a mnohé z nás je učily už maminky, když jsme začali rozum brát. Přestože zpívání koled je stejně jako u nás, tak v okolních zemích střední a západní Evropy, jeden z prastarých zvyků, který jsme přebrali od svých předků, nejsou koledy jediným zdrojem vánoční hudby. Jsou, jako ostatní vánoční hudba, hudbou duchovní a dnešním generacím nejbližší. Zastavme se tedy u nich na chvíli.

Nejstarší záznamy o vánoční hudbě, v takzvaných Mariánských chválách, pocházejí z 11. až 12. století a najdeme je v rukopisu z knihovny Metropolitní kapituly pražské. Vánoční koledy můžeme v historii zařadit do 13. století. Tehdy ještě nešlo o čistě vánoční koledy, ale zpívaly se písně s křesťanskými náměty. Ve 14. století, v době gotiky a středověkého důrazu na křesťanskou čistotu duše se začaly v době adventu zpívat písně s náboženskými motivy. V takových písních byla především opěvována sláva Panny Marie a jejího neposkvrněného početí. Uměle tvořené latinské texty byly podmalovány bohatou melodií a byly bez výjimky hrané i zpívané dnes by se řeklo, profesionály. Časem mnoho z těchto na náboženskou objednávku vzniklých textů zlidovělo a prostí lidé z těchto textů vyšli a začali zpívat lidové nápěvky - koledy. Tyto koledy se učily hlavně děti, a tak také ti nejchudší z chudých, když chodili dům od domu a prosili o podarování - výslužku. Tato tradice se v některých zemích dochovala dodnes a koledníci obcházejí domácnosti na druhý svátek vánoční - na svatého Štěpána.



Ve středověku již vánoční písně a koledy šíří Evropou potulní žáci, tovaryši, krajánkové a další poutníci. Potulní žáci si jejich předváděním vydělávají na živobytí během adventu, vánočních svátků i o Novém roku. Koledám všichni všude rozumí, protože jejich námět a význam je ve všech jazycích stejný - oslava narození Spasitele. Nejznámější koledy a písně se časem začaly zpívat v mnoha jazycích a dnes se pomalu neví, odkud ta která původně pochází.

Jaká je historie těch nejznámějších koled? V 15. století, v období husitském, se začal na úkor latiny upřednostňovat český jazyk a vánoční písně byly prvními písněmi v češtině. Tím, že se mezi prostými lidmi mluvilo česky, padla jazyková bariéra a obyvatelstvo českých zemí se přičinilo o to, aby se koledy začaly zpívat i v těch nejzazších koutech Čech a Moravy. Z tohoto období pochází známé písně Stala se jest věc divná, Panna syna porodila, beze vší strasti tělesné (jejíž zápis je v Kodexu vyšehradském), Narodil se Emanuel (zapsána v rukopisu Mikuláše Kozla z roku 1417), Ježíš náš spasitel a mnoho jiných.

Tradice vánoční hudby pokračovala i koncem 19. a počátkem 20. století. Při každém chrámu existoval soubor se školenými zpěváky, který zpíval mše a pastorely. Podle hlasových možností souboru vybíral vhodné skladby regenschori, což byl nejčastěji kantor místní školy. Právě kantoři - regenschori (dnes bychom řekli sbormistři) a varhaníci byli nejčastějšími autory vánočních mší a oratorií, například Vánoční noc Jaromíra Hrušky (1880 - 1954), Missa Bohemica

Doslova mílovými kroky jde dopředu i opera. Stačí pár let a zdá se, že skoro všechno je jinak. Ann Ruth Swenson a Luciano Pavarotti na jedné straně, Nino Machaidze a Giuseppe Filianoti na straně druhé. Dvakrát Donizettiho L'elisir d'amore, každý jinak. Dělí je od sebe pouhých jedenáct let. Ten první je z roku 1998 z newyorské MET (režie John Copley), ten druhý má premiéru příští úterý v mnichovské Bayerische Staatsoper (režie David Bösch). Dalšího komentáře netřeba.


1998






2009

Hudební most Praha - Drážďany, pomyslně propojující dvě města se vskutku silnou hudební tradicí, a směřující ve společných stopách jejich muzikantské minulosti, započaly soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 včele se svým uměleckým vedoucím Václavem Luksem budovat už loni. Oněch společných stop obou metropolí se přitom hned záhy podařilo připomenout víc než dost. Stačí vzpomenout Jana Dismase Zelenku, kterého si drážďanští kvůli jeho dlouhému působení právě v jejich městě už tak trochu přivlastnili. Hudební most Praha - Drážďany si velmi záhy získal své početné příznivce, pochříchu je jich přitom přece jen o něco víc u našich severních sousedů.

Obdobný, až na výjimky vlastně prakticky stejný program pak čeká i na drážďanské příznice, vždy v termínu den před nebo po koncertu pražském. Bezpochyby i v příštím roce by to mohlo po onom hudebním mostě být příjemné putování.

www.collegium1704.com

Opera Wozzeck (do češtiny je název opery přepisován nesprávně jako Vojcek) je jedním z stěžejních děl operní literatury dvacátého století. Přes tento fakt se Wozzeck nehraje právě často a traduje se, že tento opus nemají ředitelé operních domů příliš rádi. Přináší totiž většinou jenom problémy. Nemá přestávku, hraje se tedy vcelku a trvá přibližně sto minut, těžko se zkouší a sehrát orchestr sám o sobě a poté pak se zpěváky a sborem, je nadlidský úkol.

Innsbruck - režie G.Horres

Diváci odcházejí většinou šokováni s pocitem hrůzy a s tím, že nevědí, co si mají o tomto titulu myslet. S každou přibývající reprízou jich většinou (ne vždy) ubývá. Není divu. V orchestřišti sedí přes sto orchestrálních hudebníků (pokud se tam vejdou), každý si hraje svůj vlastní part, který není totožný s notami těch ostatních, i když jde o stejný nástroj, linoucí se hudba působí jako velký ještěr, který se pomalu pohybuje dopředu, a o melodičnosti se vůbec nedá hovořit.


Lucern - režie R.Wilson

Každá část opery je Bergem psána v určité hudební formě. Wozzeck tak začíná suitou, pokračuje rapsodií, vojenským pochodem a ukolébavkou, passacagliou, sonátou, et cetera, et cetera. Divák a posluchač zároveň toto přesné formální uchopení jednotlivých částí opery však sám nerozpozná, ale dočte se o něm v programu. Koneckonců Alban Berg to tak chtěl. Nicméně přes shora uvedené z orchestřiště a z jeviště proudí jakési zvláštní objemné emoce, spojené s temným naturalismem, drásavostí, možná i dekadencí, a všem je tak divně u srdce.



Brusel - režie D.Freeman

I opeře Wozzeck kraluje příběh, neodpojitelný od hudby. Stručně řečeno jde o to, že nájemný voják Wozzeck je hrůzně sevřen do reality své doby, žije a vydělává jak se dá. Vyjma své vlastní „profese“ působí ještě jako holič a subjekt lékařských experimentů, a to také proto, aby mohl živit svou milenku Marii, se kterou má dítě. Ta mu ovšem občas zahne, zvláště pak s fešným oficírem, jenž je nadřízenou šarží vojáka Wozzecka. Ten ze žárlivosti a z pocitu bezvýchodnosti podřeže Marii svým vlastním nožem, jsa předtím i potom vláčen vidinami o prýštící krvi. Aniž je jeho čin odhalen, Wozzeck pronásledován vlastním svědomím spáchá sebevraždu či vraždu na sobě tak, že myje pomyslný smrtící nůž od krve v rybníce a dojde tak daleko od břehu, až ve vodní hloubce utone. Opera končí zpěvem malého syna Marie a Wozzecka v okamžiku, kdy mu kamarádi řeknou, že jeho matka byla nalezena zavražděná. Synek rajtující na malém dřevěném koníku zpívá: “Hop,hop. Hop,hop. Hop,hop!“


Antverpy - režie G.Joosten

Další úryvky z libreta, demonstrující alespoň přibližně atmosféru opery, mohou být kupříkladu tyto.
Wozzeck: „Zem někdy je tak řeřavá, že peklo se zdá jako z ledu.“
nebo
Doktor: „To sténá, jakoby umíral člověk. Někdo se topí, příšerné! Měsíc rudý, mlha šerá“.
či
Wozzeck: „Věř, že tady straší. Všimni si pruhu světla tam, kde je pažit, kde se tolik hub urodí? Lebka koulí se tam. Za ježka ji kdosi měl, pak ji zvedl z trávy. Tři noci a dny přečkal jen, potom na prkně v rakvi ležel.“



Altenburg - režie M.Oldag

Alban Berg skládal operu jedenáct a půl roku. Nesložil „jen“ hudbu, ale zpracoval, upravil a dopsal do podoby libreta i původní text Georga Büchnera, jenž byl torzem. Po koncertním uvedení úryvků z opery v roce 1924 následovala stejně tak bouře nadšení, jako hlasité projevy nevole.

Mnichov - režie A.Kriegenburg

Meiningen - režie K.Rak

Národní divadlo Praha 1926 - režie F.Pujman - E.Pollert (Doktor)

Absurditou osudu zůstává, že největší úspěch opera v počátcích jejího uvádění sklidila při své třetí premiéře, a to roku 1927 v Petrohradě, kdy byla sovětskými kritiky prohlášena za bolševické dílo. Alban Berg byl berlínské, pražské i petrohradské premiéře svého díla osobně přítomen. Hráz s uváděním opery se protrhla až v roce 1929, kdy při dalším uvedení opery v Německu (Oldenburg) bylo nad slunce jasné, že nejde o skandální pomíjející humbuk, ale o strhující, byť v té době modernistické dílo, a Wozzeck se začal inscenovat pravidelně. A tak byl předveden i roku 1930 v Bergově rodném městě Vídni.

Národní divadlo Praha 1926 - režie F.Pujman - M.Veselá (Mařka)

Národní divadlo Praha 1926 - režie F.Pujman - V.Novák (Vojcek)

Národní divadlo Praha 2001 - režie D.Radok

Národní divadlo Praha 2001 - režie D.Radok - M.Jupither (Wozzeck)

O opeře Wozzeck se po pravdě řečeno víc píše a víc mluví, než se hraje a poslouchá. Je to tak trochu jako s Ulyssem od Jamese Joyce, kterého bylo sice prodáno po celém světě statisíce či miliónů výtisků, ale skoro nikdo ho nedočetl do konce. Svědčí o tom i počty provedení Wozzecka v Národním divadle v Praze. V roce 1925 byl uveden dvakrát, pokud nepočítáme třetí předčasně ukončenou reprízu, v roce 1959 až 1960 jedenáctkrát a v roce 2001 čtyřikrát. Tedy všehovšudy zazněl Wozzcek v Praze dosud v 17 představeních. Na stěžejní dílo operní literatury 20. století žádný velký výkon, není-liž pravda?

Národní divadlo Praha 2001 - režie D.Radok


Autor je ředitelem DILIA - Divadelní, literární, audiovizuální agentury

Všechny na fotografiích představené inscenace Bergovy opery Wozzeck jsou ze současného repertoáru uvedených divadel (s výjimkou pražského ND)

Jak zatím vypadají plány, které pro nejbližší léta sepisuje šéf newyorské Metropolitní opery Peter Gelb se svým týmem? Které opery chce hrát? Kdo by měl stát u dirigentského pultu? Jaké zbrusu nové inscenace se v repertoáru MET mají objevit a kdo by je měl režijně nastudovat? S kým se počítá do hlavních rolí? Právě teď máte možnost do předběžného programu jednotlivých sezon nahlédnout.