Logo

Ne, ne. Nebudu psát o špičkovém baletním či operním představení, ani o koncertu symfonické hudby zahraném tak, že se vám chvěje každá buňka v těle. Nebudu psát ani o veselém silvestrovském Netopýrovi. Chtěl bych se s vámi na závěr roku podělit o něco, co v našich zemích kdysi patřilo a v zemích okolních stále ještě patří k dokonale prožitému večeru, plnému krásných zážitků z hudby.

Tak, jak se hudební divadlo vyvíjelo, od rytířské zábavy přes dvorní radovánky až po velké hudební večery, tak se měnila i společnost, pro kterou bylo hudební divadlo určeno. Ve středověku kejklíři a hudebníci zpestřovali zábavu při hostinách po rytířských zápasech. Renesanční loutny a balet doprovázel zahradní slavnosti a plesy. První barokní opery se psaly na objednávku dvora pro slavnosti, na kterých se stoly prohýbaly vybranými delikatesami. Ano, hudební produkce odjakživa doprovázely jiné společenské události. Při nich se skoro vždy jedlo, pilo i jinak hodovalo. A bývalo to většinou tak, že hudební dílo bylo jen doprovodem hlavní události, jejíž hlavním hřebem byl právě hostina. Gurmánský zážitek se spojil s uměleckým.

Tradice společenského večera, spojená s dobrým jídlem a přípitkem, přetrvává v kulturně vyspělém světě dodnes. Na západ od našich hranic snad nenajdete významnější divadlo či operní dům, ke kterému by nepatřila špičková restaurace s možností objednat si stůl a před představením nebo o přestávce se navečeřet, připít si kvalitním vínem a v klidu s přáteli debatovat o prožitém zážitku. V některých německých divadlech a v divadlech severských zemí jsou přestávky i více než hodinové, abyste s přáteli, kteří s vámi navštíví představení, měli dostatek času právě na příjemnou lehkou večeři s přípitkem. Taková divadla mají, zpravidla v podzemí nebo v hlavním foyeru, restauraci se vším, co k tomu patří. Významné operní domy, jako třeba Covent Garden, mají restaurací hned několik, aby si hosté mohli vybrat, dají-li přednost ostrovní kuchyni před orientální či vegetariánskou. V mnoha případech se v takové restauraci dá posedět při sklence ještě dlouho po představení. Samozřejmostí je často i možnost zarezervovat a vybrat si menu už v okamžiku, kdy si kupujete vstupenku.

Jako kluk si zamiloval loutkové divadlo a se sourozenci dával dohromady domácí divadelní "představení". Ale i o něco později, už jako student gymnázia, organizoval podobné, byť už "dospělejší" večery - mimo jiné za účasti Hany Kubešové, později provdané Kvapilové. Snad proto chtěl být hercem. Byl ze slavného kantorského rodu, pro který hudba byla samozřejmostí i obživou. Silně věřil v Boha a spojoval to s vírou v dobro, krásno a lásku, ale i s přirozenou skromností a pokorou. Původně studoval matematiku a chemii, ale záhy přešel na varhanickou školu. Pamatoval toho hodně. Když mu bylo sedmnáct, zažil původní premiéru Smetanovy Hubičky. Jako člen sboru pražského Hlaholu účinkoval v premiéře Smetanovy Libuše. Když mu bylo sedmatřicet, soutěžil se svojí operou Eva se Zdeňkem Fibichem (a jeho Šárkou) o cenu Národního divadla. Zažil zrození československého státu po první světové válce, pamatoval nacistickou okupaci, ale také osvobození a nástup komunistů k moci. Byl přítelem Jana Nerudy i Gustava Mahlera. Jeho paní - skvělá sopranistka Berta Lautererová-Foersterová - byla první pražskou Čajkovského Taťjánou i první Verdiho Desdemonou za hranicemi Itálie. Právě kvůli jejímu zahraničnímu angažmá prožil Foerster část svého života v cizině, v Hamburku a pak také ve Vídni.


J.B.Foerster: Nepřemožení (Národní divadlo Praha 1918)


Skladatelem byl Josef Bohuslav Foerster velmi plodným. Na svém kontě má přes dvě stovky opusů všech možných žánrů, jejich hlavním svorníkem je přitom lyrismus. Hudební teoretikové vyzdvihují zejména Foerstrova díla vokální, zvláště pak sbory, a jeho styl charakterizují jako navazující na smetanovsko - dvořákovské tradice, pod vlivem Čajkovského, Mahlera a Griega.


J.B.Foerster: Jessika (Kupec benátský)(Národní divadlo Praha 1969 - M.Tauberová jako Jessika, J.Veverka jako Shylock)

Vedle pěti symfonií, šesti orchestrálních svit, čtyř symfonických básní, kantát, písní, houslových a violoncellového koncertu je Josef Bohuslav Foerster také autorem šesti oper - Debora (libreto Jaroslav Kvapil podle dramatu S.H.von Mosenthala), Eva (libreto skladatel podle dramatu Gazdina roba G.Preissové), Jessika (libreto Jaroslav Vrchlický podle Shakespearova Kupce benátského), Nepřemožení, Srdce (obě opery na libreto skladatele) a Bloud (podle povídky L.N.Tolstého libreto skladatel). Za zmínku, ale i přečtení určitě stojí Foerstrova autobiografická kniha Poutník v cizině.

J.B.Foerster: Eva (Národní divadlo Praha 1981 - M.Cihelníková jako Eva, J.Jindrák jako Samko)

J.B.Foerster: Eva (Národní divadlo Praha 1981 - V.Soukupová jako Mešjanovka)

Co však z díla dřív často hraného a uznávaného skladatele zbylo dnes? Stály by třeba zrovna jeho opery za znovuuvedení? Je řada jeho partitur naší dobou opomíjena oprávněně? Sám Josef Bohuslav Foerster říkal: "Není stálých hodnot, ale díla psaná srdcem jsou nesmrtelná." Jak to tedy je?

Poslední premiéru operního souboru jsem v olomouckém Moravském divadle očekávala radostně. Proč také ne, když se jednalo o Mozartovy Cosi fan tutte? Operu veskrze veselou příjemnou a milou. Byla jsem zvědavá, jak se avizovaná skupina mladých operních sólistů pod vedením režisérky Olgy Janáčkové tohoto úkolu ujme, navíc v moderním překladu Jaromíra Nohavici, který Olga Janáčková jako nejvhodnější pro své nastudování zvolila.

Elena Gazdíková (Líza), David Szendiuch (Doktor Sláma), Václava Housková (Dorka)

Tomáš Král (Kuba), Jiří Přibyl (Doktor Sláma), Jakub Rousek (Ferda)

Barbora Sabella (Líza), Jiří Přibyl (Doktor Sláma), Anna Číhalová (Dorka)

Jakub Kettner (Kuba), Václava Housková (Dorka)

Barbara Sabella (Líza), Tomáš Král (Kuba), Lea Vítková (Růžena), Jakub Rousek (Ferda), Anna Číhalová (Dorka)

Elena Gazdíková (Líza), Jiří Přibyl (Doktor Sláma), Václava Housková (Dorka)

Wolfgang Amadeus Mozart:

Je to pro našince pořád tak trochu netradiční zakončení roku jít na Silvestra na koncert. Na druhou stranu - je to ale také tak trochu netradiční zakončení roku jít na Silvestra hrát. Co takový koncert v poslední den roku vůbec obnáší? Je to hodně těžké dát o Silvestru hudebníky dohromady? Zdaleka nejen o tom je náš následující rozhovor. Rozhovor s generální manažerkou souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 Veronikou Hyksovou, prakticky pár hodin před letošním silvestrovským podvečerním koncertem v pražském kostele sv. Šimona a Judy, kde bude na programu Bachova slavná Mše h moll.


Proč koncert zrovna na Silvestra? V posledních letech bylo – co se koncertů týče – pokaždé v poslední den v roce z čeho vybírat. Jste si jisti, že budete mít plno?

Věřím, že ano! Projdete-li si letošní nabídku, srdce milovníka hudby a potencionálního návštěvníka koncertů příliš z čeho vybírat nemá. Jde také o repertoár a samozřejmě o interprety. Bachovu Mši h moll, kterou provedeme 31. 12. od 17 hodin v kostele svatého Šimona a Judy v Dušní ulici, nemáme v Praze to potěšení tak často slyšet. Naše poslední pražské provedení nás vrací na Pražské jaro 2005! Nevzpomínám si v nedávné době na další… Collegium 1704 si během krátké doby získalo v Praze své věrné publikum, jehož řady se stále rozšiřují. Potvrzují to koncerty Hudebního mostu Praha - Drážďany, stejně jako vyprodané koncerty a „standing ovations“ na festivalu Pražské jaro nebo úspěšné reprízy Händelova Rinalda na scéně Stavovského divadla. Bachova hudba, s níž máte možnost překročit ze starého do nového roku, to je spíše záviděníhodný průvodce, nemyslíte?


Není to přece jen obtížnější dávat dohromady účinkující, aby 31. prosince přišli „do práce“?

To máte jako s vařením. Není to nuda po 365té v roce si dát večeři? Není! Za podmínky, že vám ji servíruje prvotřídní šéfkuchař a vybere si k tomu lahůdkový recept a nejlepší ingredience. A to právě zakladatel a dirigent Collegia 1704 & Collegia Vocale 1704 Václav Luks umí skvěle: vybrat si vynikající interprety, nádherné dílo a „vdechnout“ společnému provedení nezapomenutelnou chuť nepostrádající momenty intimní spirituality a zářivé životné radosti. Každý gurmán si přijde na své. Račte vstoupit, dámy a pánové, hostina je připravena!

Budete mít po koncertě nějaký řekněme „firemní“ přípitek?


Jistě! I když tomu neříkáme firemní přípitek v uzavřené společnosti. Naopak, jde o milou příležitost setkat se s našimi posluchači i po koncertě a prodloužit si příjemně strávené chvíle i mimo koncertní sál, k čemuž kapka lahodného moku jistě přijde vhod.

Co všechno to vůbec obnáší, aby se koncert – ať už se koná na Silvestra či jindy – mohl uskutečnit? Co všechno je třeba zařídit a co z toho je nejobtížnější?

Co všechno k tomu potřebujete? Především víru v jedinečnost a neopakovatelnost toho, co děláte, potažmo „světu“ nabízíte. To je světlo, které vede vaši loď. Každá loď má svého kapitána, který vidí za obzor a udává směr, loď samotnou, dobře stavěnou – v našem případě orchestr a vokální ansámbl – a potom posádku námořníků, co se nevzdají – tedy produkční tým. Ten musí umět napnout plachty, aby loď letěla kupředu, vyhnout se skalám i mělčině. Zní to možná jako dobrodružství z verneovky, ale dobrodružství to je a příběh v určité chvíli nepostrádá ani nalezení pokladu! Méně poeticky řečeno to znamená – za předpokladu, že máte prvotřídní ansámbl, šéfa s jedinečnými ideami a cílem a schopnostmi za obojím jít – najít finance, vhodné místo k uspořádání koncertu, dát všemu dobrý „timing“ a v neposlední řadě zajistit, aby se naši posluchači o koncertě dozvěděli. Jedno není bez druhého. Bez skvělého ansámblu neuděláte vůbec nic, bez financí dobrou propagaci, bez propagace nepřijdou ani posluchači ani se nezvýší možnost získání dalších partnerů, kteří umožňují realizaci vašich idejí. Stejně tak vysoká úroveň vám otevírá dvířka nezbytných grantových řízení. Nejobtížnější je vydržet první roky a po nich všechny ostatní! :-)


Pokud jde o koncert zahraniční, co k tomu ještě přibývá navíc?


V zahraničí, pokud se nejedná o drážďanskou část koncertní cyklus Collegia 1704 „Hudební most Praha - Drážďany“, přibývá samozřejmě jednání s partnerem – festivalem, operním domem aj. – o programu, financích, nahrávání, dopravě a ubytování, uzavírání smluv a tak dále… A pokud se všechno podaří připravit „na papíře“, přichází chvíle samotné realizace zahrnující škálu improvizačních momentů, kdy na místě řešíte určitou otázku, životně důležitou k tomu, aby vše klaplo a hudebníci, pořadatel a publikum odcházeli s pocitem, že toto byla nádherná akce, úžasný koncertní zážitek a že příště si ho nenecháme ujít.


Jak koordinujete své plány s konkurencí? Určitě si i na to musíte dávat pozor – máte své „špiony“?


Domnívám se, že svět „staré hudby“ funguje spíše na bázi kolegiality než konkurence a jistá koordinovanost na malé české scéně není na škodu. Cílem každého souboru je najít svou nezaměnitelnou podobu, výraz, zvuk, temperament a barvu, dát svým provedením punc jedinečnosti. To se Václavu Luksovi a oběma Collegiím 1704 výtečně daří. Velkou devizou z dlouhodobého hlediska je právě ona svěžest, náboj, maximální nasazení a vysoká kvalita provedení od koncertů po operu. Po závěrečném koncertě francouzského festivalu v Pontoise, kde jsme v říjnu letošního roku provedli Händelovo římské oratorium La Resurrezione (Vzkříšení), mě potěšila slova jeho ředitele Patricka Lhotelliera: „Znám mnoho ansámblů, které nastoupily a oslnily novou, svěží interpretací, entusiasmem a energií. Avšak jen málo z nich si toto vše dovede udržet po dlouhé roky, většina sklouzne do „rutiny“ a každodennosti, protože výjimečnost stojí mnoho úsilí. Collegium 1704 je v tomto zářivým příkladem, je to dar, ten si držte!“.

Nejkurióznější situace, jakou jste jako hlavní manažerka uměleckého souboru musela řešit?

Zatím jsem jich mnoho neřešila, nebo jsem je zapomněla! Legrační mi přišlo, to bylo ještě před mým působením v Collegiu 1704, když jakýsi pán v zápalu boje u pásu vyplivujícího na pařížském letišti zavazadla si zcela klidně odfrčel s kufrem našeho muzikanta a notami na večerní koncert. Dohnat se ho podařilo na druhém konci Paříže. Že se to vůbec podařilo, je samo o sobě kuriózní. Teď se tomu smějeme, ale měli jsme na chvíli malou dušičku. Šlo o prestižní komorní koncert za účasti ambasadora a já navíc byla v Praze, nemohla jsem cestovat s ansámblem, takže se to řešilo po telefonu, a jen díky absolutnímu přesvědčení dotyčného hudebníka či jinému zázraku nespadl řemen.

Co vám ta práce vůbec dává? Co je na ní nejtěžší a co na ní máte nejraději? A určitě je i něco, do čeho se Vám zase až tak moc nechce…

Úspěch české operní tvorby ve světě jsme v poslední době zaznamenali z několika stran. V malém i velkém měřítku. Úspěch Smetanovy Prodané nevěsty v Paříži, nesnadného Janáčkova díla Z mrtvého domu v MET nebo opět Smetana a Dvě vdovy ve švýcarském Winterthuru. Nadšení zahraničních kritiků provází nadšená odezva tuzemských žurnalistů a uspokojení čtenářů. Přináší nám to radost, nemůžeme se zbavit jakéhosi hřejivého pocitu nad tím, že jsme, jaksi my všichni, uspěli. Jásáme, že svět objevuje naše poklady. V rodné zemi těchto autorů je to ale, nemohu se ubránit tomuto pocitu, jaksi opačně.

B.Smetana: Prodaná nevěsta (Paříž Opéra national 2008)

L.Janáček: Z mrtvého domu (New York MET 2009)

Zamyslíme-li se nad tím, jaké české tituly a jak často i v jakém provedení se objevují na tuzemských jevištích, není ta bilance příliš potěšující. Jako by česká opera vedle světových titulů v očích mnohých dramaturgů šedla, jako bychom ji ani neměli. Jestliže se objeví český titul, je to Prodaná nevěsta či Dvořákova Rusalka. Občas opatrně probleskne něco z Janáčka, v souvislosti s jubileem Bohuslava Martinů nově Hry o Marii. Ale ostatní tituly jsou spíše raritou. A platí to i pro taková díla, jakými jsou opery Smetanovy nebo Dvořákův Jakobín. Objeví se, ano, ale sporadicky a v podstatně menší míře, než by si zasloužila. Po Zdeňku Fibichovi, Josefu Bohuslavu Foersterovi jako by se slehla zem. Blodkova aktovka V studni by si také zasloužila renesanci a není zdaleka sama.

A.Dvořák: Rusalka (Glyndebourne 2009)

B.Smetana: Dvě vdovy (Glasgow 2008)

Je tu ještě jeden problém související s uváděním těchto děl – někdy se mi zdá, jako bychom svoji vlastní tvorbu nedokázali uchopit. Jako bychom se za ni tajně styděli a chtěli ji jaksi zjinačovat, aby nám byla bližší. Usuzuji tak z toho, že inscenování českých děl z poslední doby se mi v mnoha případech zdá přinejmenším rozpačité (Prodaná nevěsta v Ústí nad Labem i v Národním divadle v Praze, nejnovější Rusalka téže scény, podoba Tajemství opět v pražském Národním divadle či Hubičky se scénou složenou z puzzlí atd.).
Přitom tato díla jsou hudebními skvosty, které si naše přehlížení nezaslouží. Dokáží snadno oslovit dospělého a z vlastních zkušeností vím, že zcela bezpečně i dětského diváka. Kvalitně realizovaný časový posun jim může v některých případech, kdy dílo není zakotveno v historických souvislostech, prospět (Tajemství v režii Tomáše Šimerdy v DJKT Plzeň nebo - byť s výhradou k interpretaci Anežky - Dvě vdovy opět Plzeň). Pro české opery mluví ještě další fakt. V současnosti, kdy se zahraniční tituly uvádějí v devadesáti procentech v originále, čeština na jevišti chybí. České opery kromě krásné hudby přinášejí i rodný jazyk, při vnímání opery dětským divákem považuji tuto skutečnost za zásadní. Rozumí-li publikum textu (a to už platí pro publikum obecně), žije s dílem inscenovaným na jevišti. Pro děti to platí dvojnásob. A není pravda, že zpívanému slovu nikdo nerozumí. Při dobré artikulaci pěvců tomu tak není a unikne-li něco, není to na závadu vnímání celku. Důkaz? Česky uváděné opery Lazebník sevillský (v současnosti na repertoáru DJKT Plzeň) či Ravelova Španělská hodinka (v roce 2008 tamtéž).

B.Martinů: Mirandolina (Garsington 2009)

Domnívám se, že české opery a cesta k opeře jako takové spolu úzce souvisí. Chceme-li si vychovat operní publikum, nesmíme na děti zapomínat. A neměli bychom zapomínat proto na české opery. Naopak je začlenit do repertoáru mnohem více, než tomu je v současnosti. Abychom totiž v touze po světovosti a objevování zahraničních titulů nezapomněli na ty vlastní.

L.Janáček: Výlety páně Broučkovy (Ženeva 2008)

Americká sopranistka Laura Aikin je další z dlouhé řady po celém světě uznávaných operních umělců, o kterých se toho u nás bohužel moc neví. Laura Aikin je přitom pravidelným hostem operních domů v Berlíně, Vídni či Paříži, neworské Metropolitní opery či Opery v San Franciscu, stejně jako i festivalů v Glyndebourne a Salcburku, a také většiny významných koncertních sálů. Její soprán má rozsah přesahující tři oktávy, její repertoár je nezvykle široký - zahrnuje díla barokních mistrů, role belcantové, ale i dost postav z oper soudobých. Laura Aikin má řadu nahrávek - asi nejznámější je přitom její Konstance v Mozartově Únosu ze serailu, v kontroverzní úpravě režiséra Stefana Herheima, uváděné v rámci salcburského výročního mozartovského projektu M22 před třemi lety. Mimo jiné právě i o moderních režiích, ale pochopitelně taky o vánočních svátcích byl náš rozhovor s Laurou Aikin.

H.W.Henze: L'Upupa (Salcburk - Badi'at el-Hosn wal Dschamal)

O.Messiaen: Saint Francois d'Assise (San Francisco - L'Ange)

Vedle Händla a Mozarta zpíváte i v moderních operách, třeba Henzeho nebo Messiaena. Jak se vám taková hudba zpívá? Některé vaše kolegyně ji zpívat nechtějí, bojí se, že by si zničily hlas.

Vždycky jsem zpívala různorodý repertoár. Používám stejnou techniku a stejný hlas na všechno, co zpívám. O něco více času mi zabere studium soudobých skladeb, ale jinak v tom není žádný rozdíl. Je to otázka nosnosti vašeho hlasu a zvládání dechu. A také toho, že jste si jistý, že když se opřete do svého hlasu ze všech sil, abyste zazpíval všechny předepsané noty, nebudou vás potom bolet hlasivky. To platí pro Bacha stejně jako Berga. Když mi na začátku mé kariéry nabídli moji první Lulu, myslela jsem si, že chtějí zničit můj hlas. Ale pak jsem se ji naučila a uvědomila si, že je jednou z nejkrásnějších rolí, která vám umožňuje zpívat v jedné postavě vlastně celý repertoár. Emoce postavy jsou v tak dokonalé shodě hudbou, že je vlastně zpívání snadné. A hudba je blíže Mozartovým velkým koncertním ariím spíš, než jakémukoliv jinému skladateli. Neumím si to bez ní představit. Berg napsal tuto roli přesně pro můj typ hlasu.

A.Berg: Lulu (Curych)

R.Strauss: Ariadne auf Naxos (Paříž Chatelet/Lyon - Zerbinetta)

Na vašich webových stránkách jsou ve fotogalerii na prvních místech zdůrazněny dvě role: Právě Bergova Lulu a Straussova Ariadna. Jsou to snad vaše nejmilejší role? Co na nich máte hlavně ráda?

Mám Lulu jako postavu ráda, protože je psychologicky tak složitá a tak krásně vykreslená. Je to nádherná studie dětství, zničeného sexuálním zneužíváním, s následky pro celý další život. A nejvíce fascinující je to, že ti, co se na ní dopustili násilí, jsou součástí jejího života dál! Nikdy jim neutekla! Nevidím ji jako dítě/ženu, ale spíše jako plnokrevnou ženu, která je nesnesitelně dětinská! Opera zkoumá všechny možné podoby nefungující rodiny a sexuálních vztahů. Je to dramatická horská dráha, a proto také tak zábavná!

Zerbinetta je pro mě srdeční záležitost. Je v nějakém jiném dramatu úrodnější půda pro setkání comedie dell'arte a mytologie? Její bolest, lásku, radost cítíme spolu s ní ... Ona je ztělesněním lásky a vášně, snů a reality. Z vokálního hlediska je mým splněným snem.

R.Strauss: Die schweigsame Frau (Vídeň Staatsoper - Aminta, M.Schade jako Henry)

J.Strauss: Die Fledermaus (Vídeň Staatsoper - Adele)

Právě Lulu vás čeká po vašem nynějším angažmá v Drážďanech – budete ji zpívat v La Scale, a hned potom jedete do Paříže, kde v Bastille budete vystupovat v Hoffmannových povídkách jako Olympia. Nevadí vám takové radikální střídání repertoáru, který vyžaduje i trochu jiný styl zpěvu?

Opět... Hlasově v tom nevidím žádný problém. Lulu jde až do vysokého f a má v pařížské scéně 24 vysokých e. Olympia není napsána tak vysoko. Výzvou bude stíhat zkoušky v Paříži a představení v La Scale, jejíž produkce se poté přesouvá do Vídně. Mezi tím mám také několik představení The Infernal Comedy s Johnem Malkovichem na rozličných místech v Evropě. V tomhle kusu zpívám Mozartovy a Haydnovy koncertní árie. Mým jediným problémem bude, že budu muset zvládnout větší fyzické nasazení kvůli cestování.

W.A.Mozart: Die Zauberflöte (New York MET - Königin der Nacht)

W.A.Mozart: Die Zauberflöte (Salcburk - Königin der Nacht)

Jaká další vystoupení vás čekají? A jakým směrem se dál bude ubírat výběr vašich rolí?

V lednu zpívám Lulu s Danielem Gattim v Curychu - na rozehřátí do La Scaly. Nikdy jsme se neviděli, tak bude zajímavé mít šanci se navzájem poznat, než budeme hozeni do ohně! Potom, v únoru, budu zpívat svoji první Donnu Annu v Budapešti se svým letitým kamarádem Ivanem Fischerem. Kleopatru jsem si opravdu užila a doufám, že se můj hlas bude nadále vyvíjet tímhle směrem a budu moci získat více roli Händla a Mozarta. Ráda bych zpívala Alcinu a Fiordiligi.

J.Offenbach: Les contes d'Hoffmann (Vídeň Staatsoper - Olympia)

L.van Beethoven: Fidelio (Milán La Scala - Marzelline)

V Drážďanech zpíváte Kleopatru těsně před i po Vánocích a poslední představení máte až 2.ledna. Jste Američanka, nevadí vám, že budete o svátcích bez svých blízkých?

Jsem Američanka, ale žiju v Itálii. To je důvod, proč se moje profesní kariéra odehrává spíše v Evropě . Můj muž, se kterým jsem 16 let, je Miláňan a máme dvě krásné děti, 12 a 5 let. Moje mladší dcera cestuje se mnou, pokud jsem na cestách delší dobu. Byla se mnou celé tři týdny i tady v Drážďanech, a byla téměř na každé zkoušce. Ráda se nechá „odložit“ v divadle, kde je dohromady s mými kolegy. Celá má rodina se ke mně připojí 24. prosince. Velkým překvapením od Ježíška bude letos koťátko... Měli jsme je na dva týdny na seznámení, dřív než si ho vezmeme k sobě. Určitě tady v Drážďanech prožijeme báječné vánoce. Ježíšek je pro ten velký den už objednaný!

Děkujeme za rozhovor a přejeme vše dobré.

I vám vše nejlepší!

www.lauraaikin.com

"Pociťuji plnou neschopnost hudebně vyjádřit horu cukrovinek", napsal svému bratrovi Petr Iljič Čajkovskij, když si mu stěžoval, že při psaní hudby k baletu Louskáček má problémy vyjádřit v notách svět sladkostí.
Čajkovského Louskáček k Vánocům neodmyslitelně patří. Děj baletu, který měl premiéru v prosinci 1892 v petrohradském Mariinském divadle, se totiž odehrává právě o nejoblíbenějších svátcích roku. Je v něm nejen vánoční stromek a dárky pod ním, ale také vánoční sen plný sladkých dobrot. Povídka E.T.A.Hoffmanna Louskáček a myší král, podle níž napsal libreto Marius Petipa, byla tehdy velmi populární. Velký vztah k dětem a jeich světu měl i sám Čajkovskij, což dokládá zdaleka nejen jeho Louskáček. První choreografie tohoto baletu, uváděná dodnes, je dílem Lva Ivanova, Petipova žáka.


Za více než sto let od své původní premiéry prošel Louskáček mnoha proměnami, při nichž se u jeho nastudování vystřídala celá plejáda ruských i zahraničních choreografů. V pražském Národním divadle byl tento balet poprvé uveden roku 1908, kdy jej - podle baletních historiků ve značně problematické úpravě - nastudoval Achile Viscusi.