Logo

Převažuje rudá – symbol panovnického purpuru, lásky, i vraždy. Rudá opona vykrývá a dělí jeviště, rudá plocha koberce pokrývá jeho podlahu, rudý plášť dekoruje toho, kdo je na vzestupu moci, rudý přehoz zakrývá cizoložství odbývané ve sněhobílém loži, jež je kromě rudě potažených židlí a koupací vany jediným doplňkem dekorace (scéna Michael Levine). Filozof a učitel císaře Nerona Seneca ve vaně zemře vlastní rukou, ale právě tento okamžik zůstává čistý, bez rudé barvy krve a neodehrává se před divákovýma očima; Seneca prostě přijímá rozsudek a odchází ze scény. Ve vaně však smývá svou bolest nad manželovou nevěrou císařovna Ottavia a osnová v ní vraždu své sokyně, s koupelovou pěnou si hraje Drusilla, jež chce získat pro sebe Ottona, stále závislého na nevěrné manželce Poppee, a je proto ochotna se podílet na spiknutí – především však ve vaně vilný, mezi pohlavími nerozlišující opilý Nero utopí svého přítele Lucana z rozjařenosti nad tím, že se Senecovou smrtí konečně zbavil obtížného mravokárce. Všechno se děje proto, aby mohl zvítězit Amor, který v prologu vstupuje do sporu mezi Štěstěnou a Ctností a jehož režisér i poté nechává řídit scénické dění. Amor zasahuje v rozhodujících chvílích „ve jménu lásky“. Zachrání život Poppey, aby se mohla stát císařovnou místo zapuzené Ottavie, aby „láska“ mezi Neronem a Poppeou mohla být naplněna.

Ve skutečnosti je to příběh nabitý intrikou a sexem a režisér Robert Carsen jej takto inscenuje. Jednoduchými jevištními prostředky, spoléhaje se na srozumitelnost děje i pohnutek jednotlivých postav a na Monteverdiho přirozenou, prostou, přitom emocionálně bohatou hudbu. Výsledkem je téměř čtyřhodinové napínavé představení a jeho tah je tak silný, že je nesmělý potlesk na otevřené scéně po komickém výstupu chůvy Arnalty vzápětí udušen jako nepatřičný. Zato na konci představení propuká v hledišti hlasité „bravo“.

Poslední Monteverdiho opera L‘ incoronazione di Poppea byla poprvé uvedena roku 1643 v Benátkách, v Teatro SS. Giovanni e Paolo. Pět let předtím bylo v právě v tomto městě otevřeno první veřejné operní divadlo; od té chvíle začala být existence teprve čtyři desítky let existujícího nového divadelního druhu závislá na příjmech, kterými jej bylo ochotno udržovat platící publikum. To také kladlo požadavky, co na jevišti chce vidět a slyšet. Monteverdiho Poppea na libreto Francesca Busenella (autora libret také pro Francesca Cavalliho) novému publiku nabídla místo mytologických postav prvních oper historické osobnosti, jejich příběh však – jako tomu bylo ve všech divadelních kusech všech dob – autoři uzpůsobili vlastnímu cíli. Opera končí vítězstvím Amora, ovšem vítězstvím, poznamenaným dvěma vraždami a jedním nespravedlivým vyhnáním – a publikum dobře vědělo, že je závěrečný milostný duet lživý a že ani ne za tři roky po svatbě Nero svou Poppeu, která tak toužila po císařském purpuru, krutě usmrtí.

Základním kamenem výtečného představení je hudební nastudování souborem Balthasar-Neumann-Ensemble za řízení Christophera Mouldse. Jedenáctičlenný ansámbl se vyznačuje výtečným frázováním a naprostým souladem s děním na jevišti. Monteverdiho přirozeně plynoucí recitativní vokální linie je po téměř čtyř stech letech neobyčejně moderní. Scény jako Senecova árie před smrtí s proslulým chromatickým madrigalem, ukolébavka chůvy Arnalty, duet Lucana a Nerona či již zmíněný závěrečný duet Nerona a Poppey jsou jen jedněmi z příkladů Monteverdiho mistrovství a tyto úseky utkví v paměti pro svou relativní uzavřenost. Příběh je protkán vášněmi, je v něm však ponecháno místo i na citlivě zařazený komický element. Ve slovu v programu Robert Carsen správně připomíná, že je Monteverdi současníkem Shakespearovým a stavba opery má se strukturou děl alžbětinského dramatika skutečně hodně společného – včetně pojednání postav odlišných společenských vrstev a zařazení komicky působících rolí do tragédií; vzpomeňme na hrobníky v Hamletovi, chůvu v Romeovi a Julii, dveřníka v Macbethovi ap. Dobové praxi a zmatku v pohlavích v období kastrátů také odpovídá obsazení Arnalta i Nutrice mužskými představiteli (Marcel Beekman, Nicholas Watts), zatímco Nero a Ottone jsou obsazeny kontratenory. Pěvecky vyrovnanější výkon podal Lawrence Zazzo jako Ottone, o sopránu Jacka Laszczkowského (podle časopisu Opernwelt „Zpěvák roku 2003“), který zpíval Nerona, je těžko říci, zda jeho hlas jeví známky opotřebování či pro něj byl part na několika místech příliš hluboký; rozlomený rejstřík se sice dá přirovnat k Neronovu rozpornému charakteru, mezi průraznými až ostrými výškami, jimiž Laszczkowski podtrhoval hysterické rysy podivného vládce, a prsními, téměř mluvenými hloubkami však byl příkrý rozdíl (někteří kritici také hovořili o indispozici, ta by však musela trvat po celou dobu uvádění opery).

Velmi vyrovnané byly výkony tří hlavních ženských představitelek: Juanita Lascarro jako Poppea je dokladem toho, že není třeba být specializovanou interpretkou historické opery, aby bylo možno dát roli, co jí náleží (v repertoáru má Pucciniho, Richarda Strausse i Offenbacha). Podobně je tomu i u mezzosopranistky Anny Bonitatibus (Ottavia) a Ingely Bohlin (Drusilla). Dámská trojice byla šťastně obsazena nejen pro hlasové kvality, nýbrž i jako jevištní typy. Hlavního instrikána děje – Amora – obdařila pohyblivým hlasem i hereckým projevem Trine Wilsberg Lund. Zvláště je třeba promluvit o jediné roli pro přirozený, hluboký hlas, basistovi určenou roli filozofa Seneky. David Pittsinger působí svým asketickým zjevem v brýlích a vestě bez rukávů (kostýmy Constance Hoffman) jako gymnaziální profesor, jenž ovšem jako pedagog totálně selhal. Když se otevře opona před druhým dějstvím, leží na scéně poházeny desítky knih, v nichž Seneca marně hledal odpověď na to, co se kolem něj děje. Když mu Merkur oznámí rozsudek smrti, odevzdaně s ním odchází na věčnost a jeho žáci a druzi odnášejí knihy jako zbytečné haraburdí. Jen takto prostě lze inscenovat jednu z nejpůsobivějších scén hudebního divadla, zazpívanou a zahranou s vytříbeným smyslem pro vokální linku, frázi, rytmus a akcenty.

Inscenace Roberta Carsena, kterou už režisér realizoval v Glyndebourne a Bordeaux, měla ve Vídni premiéru 21. ledna 2010 a hraje se šestkrát, naposledy 31. ledna.

Claudio Monteverdi:

L'incoronazione di Poppea

Dirigent: Christopher Moulds
Režie: Robert Carsen
Scéna: Michael Levine
Kostýmy: Constance Hoffmann

Balthasar- Neumann-Ensemble

Premiéra 21.1.2010

(koprodukce s Festivalem Glyndebourne)

Ottone - Lawrence Zazzo
Poppea - Juanita Lascarro
Nerone - Jacek Laszczkowski
Ottavia - Anna Bonitatibus
Drusilla -Ingela Bohlin
Seneca - David Pittsinger
Arnalta - Marcel Beekman
Nutrice - Andrew Watts
Damigella - Beate Ritter
Valletto - Cornelia Horak
Mercurio - Dominik Köninger
Lucano/1. Soldat - Michael Dailey
Liberto/2. Soldat/Tribun - Nicholas Watts
Littore/Konsul - Andreas Wolf
Fortuna - Ruby Hughes
Virtù - Renate Arends
Amore -Trine Wilsberg Lund

www.theater-wien.at

foto: Rolf Bock

Náš nový pravidelný seriál operních osobností nelze nezačít osobností výraznou, nepřehlédnutelnou, zkrátka takovou, které v paměti milovníků opery i archivů patří přední místo. Není proto divu, že naše volba padla bez většího rozmýšlení na právě na předního českého tenoristu Ivo Žídka (4.6.1926 Kravaře na Opavsku -20.5.2003 Praha). Ivo Žídek byl členem Národního divadla neuvěřitelných 43 let (1948-1991) a co víc: Po drtivou většinu těchto více než čtyř desetiletí byl nejlepším tenoristou, jakého jsme v té době měli. Jen málokterý z jeho předchůdců i následovníků v celých dějinách české opery v tom může Ivo Žídkovi konkurovat. Poslední dvě sezóny pak Žídek působil jako první polistopadový ředitel Zlaté kapličky, roku 1998 obdržel cenu Thálie za celoživotní mistrovství.

Svou kariéru začínal jako mladičký hoch v Ostravě, pod vedením svého jediného celoživotního pedagoga Rudolfa Vaška. Ivo Žídek již jako devatenáctiletý zpíval v Ostravě přetěžkou partii - Massenetova Werthera, a to s jednoznačným úspěchem. Následovala ve velmi krátké době po sobě celá řada jeho dalších výrazných rolí: Fernando ve Fibichově Bouři, Debussyho Pelléas, Gounodův Faust, Čajkovského Heřman, Offenbachův Hoffmann, Verdiho Alfréd a Otello, Pucciniho Pinkerton. Svého později tolik proslaveného Jeníka přednesl v pražském Národním divadle poprvé ještě jako host, na podzim roku 1947. Po několika dalších pohostinských vystoupeních byl v následujícím roce, od 1.září 1948, v Národním divadle angažován. Třebaže na naší první scéně měl Ivo Žídek hned při svých začátcích velkou konkurenci v Beno Blachutovi, který byl již tehdy ve své vrcholné formě, brzy se začal výrazně prosazovat. V paměti hned několika generací operních návštěvníků zůstane navždy uložen především jako smetanovský a také janáčkovský tenor. Jeho Jeník, Števa, stejně jako i Dvořákův Princ se prostě nedá zapomenout. Je to hodně dlouhý výčet rolí, které Ivo Žídek v Národním divadle vytvořil. Obdivuhodný je přitom fakt, že zpěvák působil v opeře ND v době, kdy byl nucen takřka ze dne na den střídat velmi různorodý repertoár: od Mozartova Ottavia či Belmonta po Wagnerova Lohengrina, Walthera nebo Siegmunda, od Čajkovského Lenského po Pucciniho Kalafa, od Jiřího v Jakobínovi až po Florestana z Fidelia. Jen málokterý tenor by vydržel takový nápor a navíc po tak dlouhá léta. Kritici oceňovali jeho lahodný témr, ve všech polohách vyrovnaný, oblý, s tou pravou tenorovou špičkou a zvukovou průrazností, a také představitelskou přesvědčivost.

V červnu 1956 se tehdy třicetiletý Žídek poprvé objevil ve Vídeňské státní opeře, jako Verdiho Don Carlos. Zazářil přitom tak, že hned po prvním dějství s ním uzavřeli smlouvu stálého hosta na následující tři sezóny. Mohl mít ve Vídni dokonce stálé angažmá, které mu nabídl sám Herbert von Karajan, jenže Žídek musel vzhledem ke svým závazkům v Praze odmítnout. Ve Vídni pak zpíval Jeníka, Števu, Ferranda v Cosi fan tutte, Narrabotha v Salome, Pěvce v Růžovém kavalírovi, Tenora, resp. Bakchuse v Ariadně na Naxu, Mattea v Arabelle, Offenbachova Hoffmanna, De Grieux v Pucciniho Manon Lescaut, byl také Chevalierem v Dialozích karmelitek. Svého Ottavia tam měl tu čest zpívat s Donnou Annou slavné Birgit Nilsson. Zdaleka ne každý z tenorů Wiener Staatsoper se může pochlubit takovým výčtem rolí. Ivo Žídek zpíval často také v berlínské Státní opeře, tleskali mu i Buenos Aires, Barceloně, Hamburku a v řadě dalších významných zahraničních operních domů.

Být to všechno v dnešní době, Ivo Žídek by se bezesporu stal tenorovou hvězdou mezinárodního formátu...


B.Smetana: Tajemství (Vít - H.Tattermuschová jako Blaženka)

B.Smetana: Dvě vdovy (Ladislav - E.Haken jako Mumlal)

L.Janáček: Káťa Kabanova (Boris - D.Jedlička jako Dikoj)

G.Bizet: Carmen (Don José - I.Mixová jako Carmen)

W.A.Mozart: Únos ze serailu (Belmonto - J.Jonášová jako Konstance)

I.Stravinskij: Život prostopášníka (Tom - I.Mixová jako Turkyně)

M.P.Musorgskij: Boris Godunov (Grigorij - L.Márová jako Marina)

R.Strauss: Ariadna na Naxu (Bakchus)

foto archiv ND

Žena coby sólistka na koncertním pódiu vždy přitahuje obzvláštní pozornost, tím spíš, když jde - třeba jako právě v tomto případě - o violoncello. Violoncellistka Michaela Fukačová bude v centru pozornosti už v pondělí ve Dvořákově síni Rudolfina, kde společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu přednese sólový part v koncertu Edwarda Elgara. Michaela Fukačová přistoupila ke zodpovězení otázek našeho rozhovoru s mimořádnou ochotou. Ačkoli následující povídání vznikalo prostřednictvím emailu, obráží pozoruhodnou spontaneitu, optimismus a vládnost interpretky.

Máte nastudováno úctyhodné množství děl, jaké místo ve vašem repertoáru zaujímá právě Elgarův koncert?

S tímto koncertem jsem se seznámila už za svých studií, a to díky nahrávce s proslulou Jacqueline du Pré. Její podání na mě zapůsobilo úchvatně a přirozeně mě inspirovalo k nastudování koncertu. Byla jsem dokonce natolik okouzlena, že jsem si naplánovala studijní pobyt u Jacqueline. Získala jsem i potřebné stipendium, Jacqueline však v roce 1987 zemřela… Stipendium jsem pak použila ke studiu u jejího učitele, profesora Williama Pleethe. Bylo pro mě krásným zážitkem chodit na hodiny a studovat Elgarův koncert přímo v místě, kde kdysi studovala i Jacqueline. Cítila jsem se tak jakoby ve spojení s ní...

Elgarův koncert je mi hudebně blízký svou bohatou charakterovou výrazovostí. Vybrala jsem si ho i pro svoji první (shodou okolností také poslední J) nahrávku pro Supraphon. Spolu s Liborem Peškem a Filharmonií Brno se nám tehdy podařil snímek, ze kterého mám dodnes radost.

Studovala jste u legendárních violoncellistů, můžete na některé zavzpomínat a říct nám, co si z jejich odkazu nesete celým svým životem interpretky?

Kdybych měla na všechny zodpovědně vzpomenout, bylo by to na moc dlouhé povídání - Paula Torteliera, André Navarru, Bløndal-Bengtssona, Uzi Wiesela, Errki Rautia a další. Vždy se mi ale vybaví taková moje základní trojice: Havlík - Večtomov - Rostropovič. Každý z nich měl pro mě svůj osobitý význam, každý mě svým způsobem nasměroval a inspiroval, všechny tři jsem zbožňovala a po všech se mi stýská.

Dovolte, abych zmínila i vašeho tatínka, vynikajícího muzikologa, publicistu, vysokoškolského pedagoga Jiřího Fukače. Vstupovali jste často do debat na téma interpretace?

Málokdy, spíš výjimečně, třeba když mě chtěl táta inspirovat k čistější stylovosti v oblasti staré hudby. Věnoval mi na toto téma pár knih, abych se poučila o tzv. autentické interpretaci - ale já jsem byla poněkud svéhlavá, než abych se jimi nechala příliš ovlivňovat, a šla jsem si dál svojí oblíbenou intuitivní cestou. Táta byl vždycky tolerantní a můj přístup respektoval bez problému. Nemluvili jsme sice o interpretaci, ale zato jsme spolu často hráli. Při každém studiu nového díla mi byl vždy prvním obětavým a spolehlivým pianistou.

Vybavíte si okamžik, kdy jste sama dospěla k přesvědčení, že jste „hudebně dospělá“?

Bylo to v době mých studií u Rostropoviče, který mě tak nějak vrátil sobě samotné. Jako každý dobrý učitel, když uzraje čas. Pamatuji si, že to byla velká úleva, přestat se pídit po dalších názorech na to, jak by co mělo znít, po dalších radách, jak držet smyčec... V tomhle byl pro mě Rostropovič ideálně načasován, jednoduše mě zbavil těch věčných otázek. Mj. také tím, že na ně nedával běžné odpovědi, ale naznačil, že je nutné jít přímo k vlastní představě spojené s vůlí, do míst, odkud každý projev pramení.

Co vás na vaší profesi nejvíc těší, co naopak zatěžuje?

Začnu tím zatěžujícím: na koncerty musím cestovat, publikum do mé vísky nepřijede! Nerada balím kufr, nerada odjíždím od rodiny. Dokud byli kluci malí, cestovali se mnou, ale teď jsou školou povinní a už to není tak jednoduché. Co mě těší? Hudba je jednou z možností, jak vyjádřit nevyslovitelnou krásu – tenhle zázrak rozechvění duší rozechvěním strun mě stále fascinuje.

Jak prožíváte vlastní chvíle na pódiu?

Tuhle se mě na to po koncertě ptala kamarádka: Míšo, jak to děláš? Odpověděla jsem – víš, musím se úplně ponořit, jinak by mě asi trefilo! J Vystupovat na pódiu není lehké. K perfektnímu výkonu je zapotřebí symbióza naprosté pokory s naprostým sebevědomím. Mým přáním je podávat takové výkony, které by byly působivou výpovědí. Výpovědí, která svým nábojem opravdovosti dokáže povznést a potěšit. O to se snažím a pokaždé k tomu potřebuji jistou dávku odvahy a důvěry. Aby čisté radosti z krásy hudby a jejího sdílení nestálo nic zbytečného v cestě.

Máte jako matka dvou jedenáctiletých synů o následovníky postaráno?

Nemyslím, že by moji chlapci směřovali k hudební profesi. Alexander nás už někdy před rokem uplatil svým kapesným, abychom ho nadále netrápili lekcemi klavíru. Eventuálně by prý hrál na jiný nástroj, ale jen v případě, že to bude nástroj bez rytmu – to je totiž příliš stresující... Filípka se mi zatím daří – byť po menších bojích – vozit do hudební školy. Přestože má evidentní talent, nezdá se, že by se to vyvinulo ve vážný zájem. Nijak si s tím hlavu nelámu, myslím, že je spousta jiných možností, jak mohu uplatnit svou tvořivost.

Se svými dvojčaty a švýcarským manželem bydlíte v Dánsku. Jak se vám tam žije?

Jediné, co mi tu trošku chybí, je delší a stabilnější léto. Jinak má Dánsko velmi milou atmosféru klidu a pohody. Je příjemně dospělé, lidé cítí přirozenou zodpovědnost za stav věcí, chápou vlastní aktivní úlohu. I tady se najdou výjimky, ale jsou spíš jen potvrzením pravidla.

Na vašich webových stránkách www.fukacova.com se mohou návštěvníci potěšit pohledem na nádherné fotografie, jejichž jste autorkou. Přemýšlela jste někdy o tom, zda byste dokázala od základu změnit své profesní zaměření?

Děkuji za kompliment. Nejsem fotograf profesionál, jen nadšený amatér. Sama jsem si definovala rozdíl asi tak, že profesionál má jasnou vizi, jak má dílo vypadat. Amatér se kochá krásou a semo tamo z toho vyleze i něco pěkného... To je můj případ. Vidím zkrátka kolem tolik krásy, že mi to nedá nezachytit ty prchavé okamžiky a dělit se o jejich kouzlo s těmi, kdo mají zájem.

Jinak o změně profese jsem opravdu uvažovala, hlavně v období, kdy jsem byla ze zdravotních důvodů nucena přestat hrát, a nebylo jasné, jestli ještě někdy začnu. (Měla jsem tzv. zmrzlé rameno, které se upravilo po dvou letech – a týden před plánovanou operací!) Brala jsem tuhle profesionální pauzu jako dar, bez hořkosti a bez obav, jak všechno dopadne. Bylo to období mnoha nových objevů a ukazovaly se i další eventuální možnosti působení, dokonce jsem začala i skládat, což bych sama opravdu nikdy nepředpokládala! J Nevím, jestli by se mi v oblastech, které mě lákaly a přicházely v úvahu, ještě podařilo získat tolik technického zázemí a zkušeností, aby byly výsledky přesvědčivé. Ale rozhodně bych se nebála konfrontovat své síly na novém poli.

Vedle fotografie máte rovněž talent k malování, fascinuje vás prý i psaní – píšete tedy?

Psaní mě baví, ano. Píši poměrně hodně, většinou v angličtině. Jsou to ponejvíce životní reflexe a básně – leží mi tady v computerovém šuplíku, ale nemám žádné ambice ke zveřejňování svých výtvorů. Jsou to věci, které se psaly tak nějak samy a pro sebe - z radosti z tvorby, v okouzlení z toho, jak se tvořivá síla v nás projevuje a promítá obsah do formy, v tomto případě do slov.

Do čeho dále investujete energii a síly (třeba i fyzické)?

Co se časových investic týče, jsem nejraději se svými dětmi. Uvědomuji si, že za pár let už se mi budou pomalu stěhovat z domova, a tak si užívám jejich přítomnosti. Moje fyzické síly jdou hlavně do cella - vždyť hrát je pěkná dřina! Relaxuji nejraději v přírodě. Mám to štěstí, že žiji v jejím středu. Jakmile mám možnost, vybíhám z domu (nejraději jen sama se svým fotoaparátem) na procházky k moři nebo do lesa. Dřív jsem byla také náruživým zahradníkem, ale teď si dávám pozor na rameno, takže péči o zahradu převzal profesionál jménem Hans. Ten mě naprosto fascinuje, není na něm totiž vidět nejmenší námaha, s naprostým klidem provádí, co je třeba, a za dvě tři hodinky perfektně zvládne práci, která mně, celé udýchané, trvala týdny. Jinak se snažím udržovat kondici jógou a plaváním a svědomí mě stále nabádá, že by to chtělo pořádně přidat na intenzitě.

Co pro vás dnes, při všech zkušenostech uměleckých i životních znamená hudba?

Hudba? Je pro mě zázrak... jako všechen život... jako každý nový tón, vylouděný z ničeho, z ticha... Znamená pro mě setkání s krásou, která se rodí v srdci a která se srdce zpětně dotýká. Hudbu vnímám i jako odraz samotného tajemství života, děje se a zní jen v přítomném okamžiku. Slyšíme vždy jen její zlomek, aktuální zvuk, ale krása a význam tohoto zvuku spočívá v jeho koexistenci s momentálně neznějícím zbytkem celku. Coby posluchači se můžeme těšit tímto děním, aniž bychom pronikli příliš hluboko do znalosti struktury. Coby aktivní spolutvůrci máme svoji představu o tom, jaký charakter, jakou barvu každá jednotlivá nota potřebuje, aby zazněla správně. To rozlišíme jen se znalostí celého díla a jeho architektury; význam, který každé notě přisoudíme, je dán jejím vztahem k celku. Tak jako v životě - děláme jeden krůček za druhým, ale až s hlubším objevením souvislostí, s poznáním odkud a kam kráčíme, děláme tyto krůčky správně a vědomě.

Je postupem let (a ze země dánské) stále těžší udržovat kontakt s českým hudebním prostředím?

Zatím naše vazby docela přirozeně trvají. Zdejší orchestry na mě stále ještě pamatují, a i když nevystupuji v českých zemích příliš často, rozhodně se tu každou sezonu jednou dvakrát objevím.

Děkujeme za rozhovor!

www.fukacova.com

Mužský vokální soubor Chanticleer dostál svému jménu označujícímu „průzračně čistě zpívajícího kohoutka“ z Chaucerových Canterburských povídek především libozvučností, originalitou a přesvědčivostí svého vystoupení. Pražskému publiku se představil již podruhé, před dvěma lety nadchl posluchače ve Státní opeře a i tentokrát si těchto dvanáct sympatických Američanů vyzpívalo nekončící ovace.
Program koncertu tohoto několika prestižními cenami ověnčeného souboru měl široký záběr, zahrnoval díla renesanční i díla soudobá v českém sborovém světě nepříliš často uváděných autorů. Nechyběla ani pro americké sbory typická směs lidových, populárních písní a spirituálů. Ústředními tématy přednesených skladeb byly především láska a smrt, válka a mír.
Ve všech polohách různorodého programu sbor působil velice kompaktně a zajímavě. Renesanční díla byla interpretována s průzračnou lehkostí tak, jak se na ně patří. Ojedinělé úpravy pro de facto dvanáct sólových hlasů jim přidaly na zajímavosti a divácké přitažlivosti. Velice dobře vyzněla celý program otevírající Gibbonsova Sláva Synu Davidovu, dále typický Palestriniho rukopis ve skladbě Veni sponsa Christi a oblíbená Janequinova Válka, která byla podána velice vtipně. Po každé skladběnásledoval velký aplaus, za který by se nemusel stydět žádný umělec při své závěrečné děkovačce.




Přesná intonace, logické frázování, hra s dynamikou a různorodé barvy jednotlivých hlasů daly vyniknout také dílům soudobých autorů. Byly předneseny velice působivé skladby Noc a Ráno maďarského autora György Ligetiho a Jarní sny čínské skladatelky Chen Yi imitující zvuky přírody. První část programu uzavírala skladba amerického soudobého autora Stevena Sametze In time of (Za časů), která dala název celému vystoupení. Pro samotné zpěváky má tato skladba původně komponovaná pro 3 orchestry a 5 sborů podle jejich slov zvláštní význam, což potvrdil její procítěný přednes.

V druhé části večera zazněla díla soudobých irských, amerických, ale i dominikánských skladatelů. Opět vynikla bravurnost, barvitost a jistota provedení. Celý koncert uzavírala směs lidových, populárních písní a spirituálů, které rozhodně nevyzněly podbízivě, jak se u tohoto typu skladeb občas stává. Zazněl Gershwinův Summertime s úchvatným výkonem altisty skvěle zpívajícího sopránový part a dále v Americe velice populární „lidová“ píseň Shenandoah.

Sbor působil profesionálně nejen po hudební stránce, ale velice hezky udržoval kontakt s publikem, za který jej srdečně a spontánně odměňovalo. Toto vystoupení proběhlo v rámci evropského koncertního turné, Chanticleer můžeme v Česku slyšet ještě 30. ledna v Národním divadle v Brně a dále bude pokračovat do Bratislavy, Budapešti, Amsterdamu, Lucemburku, Brugg, Rigy, Vilniusu a Siegenu.


Chanticleer – „In Time Of…“
Praha Rudolfinum, Dvořákova síň 27.1.2010
program:
Sláva synu Davidovu / Orlando Gibbons (1583-1625)
Život lidský trvá sedmdesát let / Sethus Calvisius (1556-1615)
Veni sponsa Christi / Jednohlasý zpěv
Veni sponsa Christi / Giovanni Luigi da Palestrina (kolem 1525-1594)
Epithalame z Písně písní / Jean Yves Daniel-Lesur (1908-2002)
Píseň o bitvě u Agincourtu / Anonym, 15. st.
Nářek svaté matky Církve konstantinopolské / Guillaume Dufay (kolem 1400-1474)
Válka (Bitva u Marignana) / Clément Janequin (kolem 1485-1558)
Noc / György Ligeti (1923-2007)
Ráno / György Ligeti (1923-2007)
Jarní sny / Chen Yi (1953)
„Za časů…“ / Steven Sametz (1954)
________________
Agnus Dei / Michael McGlynn (1964)
3 části z cyklu Sirény / Mason Bates (1977)
Zvuky ráje / Manuel Sánches Acosta (1914-2006) ar. Juan Tony Guzmán
Výkřik / Carmen Cavallaro (1947)
Prodavač buráků / Moises Simons (1890-1945) ar. Tania León
Výběr lidových, populárních písní a spirituálů

www.chanticleer.org

Jeden z nejlepších mozartovských tenorů současnosti. Právě tak lze bez jakéhokoli zveličování označit slovenského tenoristu Pavola Breslika. Teď se o tom mohla přesvědčit i Praha, při koncertě ve Stavovském divadle Mozartovy narozeniny 2010.

Pavol Breslik se v partiturách velkého Amadea pohybuje jak ryba ve vodě a s evidentní radostí si je vychutnává a pohrává si s nimi s obdivuhodnou lehkostí. Jeho hlas je úžasně vyrovnaný, se skvěle opřenými výškami, ač ne velký, tak dostatečně průrazný a příkladně pohyblivý. Ocenit je třeba i nesmírnou ladnost jeho frázování, obrovskou výrazovou škálu i úchvatná piana ve výškách. Tak se zpívá Mozart! Jaký to je jen rozdíl oproti tomu,

Jako partnerku vybralo Národní divadlo Pavolu Breslikovi pro jeho pražský koncert sopranistku Marii Fajtovou. Především k její smůle. Fajtová totiž z této konfrontace nemohla vyjít vítězně. Je sice znát, že třeba Donnu Annu z Giovanniho má zažitou a propracovanou, její rondo jí vyšlo velmi dobře. Avšak hned první číslo, árie Konstance z Únosu ze serailu, postrádalo větší výrazové propracování i onu "mozartovsku jiskru", prostě vyznělo šedivě a mdle. Vypjatý part Elektry z Idomenea pak pro typ hlasu Marie Fajtové podle mého soudu vůbec není. Groteskně při dotyčné árii navíc působily zpěvaččiny noty, spíš přípomínající "skládačku" Leporella, jejíž počáteční listy brzy skončily u první řady návštěvníků. Stejně tak zarážející bylo, že část partu Fiordiligi musela Fajtová jen pár dnů po premiéře této opery, v níž účinkovala, tentokrát zpívat z listu.

Snad měl ale tentokrát Wolfgang Amadeus přece jen - díky Pavolu Breslikovi - radost. Připomeňme ještě závěrem náš rozhovor se slovenským tenoristou, který jsme před časem na našem webu přinesli. Najdete jej zde.

Mozartovy narozeniny

Praha Stavovské divadlo 27.1.2010

Pavol Breslik (tenor)

Marie Fajtová (soprán)

Collegium 1704

Dirigent Václav Luks

program:

Le nozze di Figaro

– předehra

Die Entführung aus dem Serail

- Konstanze, dich wiederzusehen (Belmonto)

- Martern aller Arten (Konstance)

- Ich baue ganz auf deine Stärke, vertrau´, o Liebe! deiner Macht! (Belmonto)

Der Schauspieldirektor

- předehra

Don Giovanni

- Ma qua mai s´offre...Fuggi, crudele, fuggi! (Donna Anna, Don Ottavio)

- Crudele!-Ah, non, mio bene…Non mi dir,… (Donna Anna)

- Dalla sua pace (Don Ottavio)

---

Idomeneo

- No. 32 balet

- Vedrommi intorno (Idomeneo)

- D'Oreste, D'Aiace (Elektra)

- Ah, qual gelido oror... Il padre adorato (Idamante)

Cosi fan tutte

– předehra

- Come scoglio immoto resta (Fiordiligi)

- Un´aura amorosa (Ferrando)

- Fra gli amplesi in pochi istanti (Fiordiligi, Ferrando)

Hudební nakladatel Georges Hartmann musel velmi přesvědčovat mladého Masseneta, aby z Goethova dramatu vytvořil operu. Jules Massenet dlouho odolával, ale nakonec souhlasil. Na přelomu ledna a února 1887 dokončil kompozici opery určenou pro Carvalheo Opéru-Comique. Těsně před premiérou však zničil 25. května 1887 divadlo katastrofální požár. Začalo se vléct dlouhé soudní řízení s Carvalhem, který byl obžalován z nedbalosti a z toho, že způsobil smrt stovek lidí. Provedení Werthera se tak odsunulo do nedohleda. Novou smlouvu uzavřel s Massenetem ředitel vídeňské Dvorní opery Wilhelm Jahn až v roce 1892, tedy po fenomenálním úspěchu Massenetovy Manon. Pro vídeňskou premiéru bylo libreto přeloženo do francouzštiny a do textu libreta se dostaly originální citáty z Goethova díla. Světová premiéra se tak konala až pět let po dokončení díla - 16. února 1892.
I přestože Massenet napsal 28 oper, jenom Manon, Werther a Thais se udržely na běžném repertoáru operních divadel dodnes.


Slyšíte-li Werthera poprvé, pravděpodobně vás "nestrhne" highlits áriemi a silnými leitmotivy. Přestože je má. Dílo bylo napsáno tak, že každé z postav leitmotiv náleží. Tím (a nejenom tím) partitura připomíná Wagnera. Dramatické zpracování, všechny myslitelné odstíny orchestrace, od jemných pastelových až po divoké rudé tóny, v téhle partituře naleznete. Posloucháte-li operu podruhé, potřetí, zjistíte, že právě tahle paleta odstínů hudby, střídání strhující orchestrace s lehkými až téměř nadpozemskými motivy, otevřený monolog zpěvu, bez uzavřených árií, dělají z tohoto díla kus, který se vám vryje pod kůži. Při jeho poslechu Goethův příběh nehraje roli, jste v zajetí citů postav, melancholie, vášně, smrti z lásky, vykoupení. Ocitáte se uprostřed hry osudů, která ovládá náš život. Jste v surrealistickém zajetí hudby.





Přesně takový byl i Werther v pařížské Bastille. Už krátký orchestrální úvod mě přikoval do sedadla a nedovolil dýchat. Dirigent Michel Plasson dokázal leitmotivy z partitury vytáhnout tak naléhavým, přesným a neuvěřitelně libozvučným způsobem, že mi ještě s dlouhým odstupem zněly v hlavě. Orchestr hrál tak dokonale čistě a dokázal mě i v tak obrovském prostoru, jakým hlediště opery Bastilla je, absolutně přenést mimo realitu. Jako bych ho slyšel uvnitř svého nitra. Jako bych byl sám mladým Wertherem plným lásky a nevnímal plynoucí čas a prostor.
Sophie Koch byla skvostnou Charlotte. Jistá ve vypjatých částech svého partu, neuvěřitelně smyslná v projevu, přesvědčivá v emocích. Svou postavu vykreslovala jistě, nechávala se svést. Stejně jako Anne-Catherine Gillet svojí Sophii. Jonas Kaufmann, německá hvězda operního nebe, s absolutně jistým, ve všech polohách vyrovnaným hlasem, se s přehledem vyrovná i s nejtěžšími party svého oboru. A předvedl skvostný výkon. Při závěrečných ovacích mě sice napadlo, zda jeho hlas dlouhodobě snese neuvěřitelně těžké wagnerovské partitury a zda by neměl ohebnost, lehkost a dokonalou vyrovnanost svého hlasu přeci jenom ještě nějakou dobu prezentovat spíše v mozartovském repertoáru a nevrhat se do víru pekelně težkého wagnerovského zpívání. Ale nakonec, proč si jeho hlasu neužít i v takovýchto rolích.



Jestliže jsem psal, že orchestrální provedení mě přikovalo k sedadlu, tak inscenace samotná mé okouzlení trochu zmírnila. Prostá, nekomplikovaná scéna s dobovými stavebními kulisami a v dobových kostýmech. V závěrečné scéně Wertherovy smrti podpořená postupným přibližováním v prostoru jeviště volně postaveného pokoje blíž k portálu. Tím Wertherovo umírání postupným posunem mění z náznaku čehosi nejasného v nepřehlédnutelnou katarzi (hladký posun celé dekorace se však nezdařil a několikrát se mechanismu zadrhl, včetně toho, že musel zezadu zasáhnout technický personál, jehož pohyb po jevišti byl z prvního balkónu vidět a působil rušivě). Dojem ze scénického provedení tak nepřekročil portál pařížské opery Bastille a nespojil se báječným pocitem ze skvostného hudebního nastudování.
Krása hudby, dokonalé pěvecké nastudování i síla příběhu, který je vlastně psychologickým dramatem, by v inscenaci, která umí rozehrát vnitřní charaktery jednotlivých postav v zajímavějším prostředí (blíže našemu dnešnímu světu) určitě daleko lépe vynikla.

Jules Massenet
Werther
Opera National de Paris - Opera Bastille
premiéra 14.1.2010
(koprodukce s Royal Opera House Londýn)
(psáno z reprízy 23. ledna 2010)
Dirigent: Michael Plasson
Režie: Benoit Jacquot
Scéna: Charles Edwards
Kostýmy: Christian Gasc
Werther - Jonas Kaufmann
Albert - Ludovic Tézier
Charlotte - Sophie Koch
Sophie - Anne-Catherine Gillet
Le Bailli - Alain Vernhes
Schmidt - Andreas Jaggi



www.operadeparis.fr

Jak nádherný je Bruchův Houslový koncert g moll! Je plný nálad, okouzlujících melodií a náruživé intenzity a brilance. Všechny tyto romantické atributy zajisté inspirovaly Antonína Dvořáka při tvorbě jeho houslového koncertu. Naskýtá se řada paralel, včetně identických úvodních vstupních kadencí, přechodu do druhé věty i ohnivého finále. Oba koncerty také sdružuje osobnost Josefa Joachima. Není divu, že tento koncert figuruje v šetření londýnského Guardianu MILLENNIUM TOP z roku 2000 před Rachmaninovým Klavírním koncertem č. 2 a Mozartovým Koncertem pro klarinet A Dur. Zařazení tohoto díla na repertoár houslistů je na začátku studia téměř pravidlem na všech konzervatoří. Skotská houslistka Nicola Benedetti tento koncert hraje již řadu let a ve čtvrtek jej prezentovala na koncertě České filharmonie. Bohužel tato preferovaná houslistka nezaujala a výkon byl poznamenán řadou nedostatků, které lze spíše připsat jejím pedagogům a školitelům. Tato mladá sólistka má řadu předpokladů, které by bylo třeba systematicky usměrnit. Znalý posluchač zaznamená v její hře pouze tříprstovou techniku (malíček jako by nepoužívala), jednorychlostní trylek tvořený vibrátem, slyšitelné výměny poloh, nediferencované vibráto a nedůslednost čtení rytmu notového zápisu (zejména patrné ve třetí větě). Tempová rozkolísanost, nevybroušená technika, hrubá hra akordů i intonačně nezdařené decimy zarámovaly toto školní vystoupení. Recenzent je zvědav na výsledek nahrávky tohoto díla (a také Čajkovského koncertu), které společně s Českou filharmonií a dirigentem Jakubem Hrůšou bude zanedlouho nahrávat v Praze pro společnost Universal Music Group.
Brucknerova Symfonie č. 7 E Dur vás ovine celou svojí šíří, monumentalitou a tajemností, ale také vnitřní silou. Její interpretace může ukázat jak dalece orchestr a dirigent dokáží vtisknout obsahu naléhavost, lyrický výraz a vřelost. V provedení Eliahu Inbala mělo přenádherné Adagio cis moll vrchol později než na místě, ve kterém činel připomíná Wagnerovo úmrtí. Úvodní i závěrečná věty však postrádaly svěžest, interní dynamiku a vnitřní náboj. Zdálo se, ze pouze skupina violoncell vedená Františkem Hostem, byla celou Brucknerovou symfonií uchvácena, a tak jen Scherzo ukázalo orchestr v plném zaujetí. Škoda! Bruckner posluchače tentokrát neobjal.

Česká filharmonie
Dirigent: Eliahu Inbal
Nicola Benedetti – housle

čtvrtek 21. ledna 2010

Praha Rudolfinum - Dvořákova síň

program:
Max Bruch: Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll, op. 26
Anton Bruckner: Symfonie č. 7 E Dur


www.nicolabenedetti.co.uk

www.ceskafilharmonie.cz