Rudolfinum - hudební hody
Poslední týden jsme si díky programu v Rudolfinu mohli připadat jako v opravdové světové metropoli.
22. února vystoupil na koncertu Českého spolku pro komorní hudbu barytonista Matthias Goerne. Způsobem, který doslova bral dech, přednesl písňový cyklus Ludwiga van Beethovena An die ferne Geliebte a Schwanengesang Franze Schuberta. Jak zde již poznamenala jedna ze čtenářek, i bez čtení textů bylo z Goerneho projevu možné poznat, o čem ta která píseň je, a já dodávám, že se mu všechny city a nálady podařilo věrně vystihnout, takže jsem z koncertu odcházel v mírné depresi, neboť se jedná o písně inspirované dávnou a někdy ztracenou láskou a vzpomínkami na domov i mládí. Na klavír – neméně dobře – doprovázel Alexander Schmalz.
Matthias Goerne
24. února vystoupil na mimořádném koncertě světoznámý dirigent a klavírista Daniel Barenboim. Recenzi koncertu naleznete zde.
Daniel Barenboim
25. a 26. února pak Česká filharmonie hostila stejně slavného dirigenta Sira Johna Elita Gardinera. I když nemám moc rád příspěvky, kde autor/ka píše, co měli k večeři před koncertem či představením (tacos), jak se do sálu dostali (tramvají a přes most pěšky) a kolik je stál lístek (50 Kč studentský), rád bych se s Vámi podělil o svou příhodu – přijde mi pro „nás“ příznačná: okolo místa, kde jsem seděl byla obě sedadla volná. Když jsem zpozoroval paní, jak jde pravděpodobně dál, vstal jsem a chtěl jí uvolnit místo – zeptala se však: „Jste si jist, že máte číslo 33?“ „Určitě,“ odpověděl jsem a vytáhnul lístek:“… aha… ale až na zítra.“ Místo vedle naštěstí zůstalo volné. S paní jsme se dali do řeči a nedávno takto přišla na koncert Magdaleny Kožené – bohužel ale o den později. Nestává se Vám, že pro samé koncerty a divadla někdy nevíte, kde byste měli zrovna být? 
Sir John Eliot Gardiner
Ale zpět ke koncertu. Na programu byl Schumannův Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a orchestr F dur, op. 86, v němž dostali příležitost se blýsknout čtyři hornisté České filharmonie, a Druhá Symfonie téhož skladatele. Zbytek večera patřil Bohuslavu Martinů a dvěma jeho snad vůbec nejvýznamnějším dílům: Symfonii č. 6 (Symfonické variace) a Freskám Piera della Francesca pro velký orchestr. Gardiner o skladateli řekl: „Myslím, že Martinů je jeden z velkých nepoznaných mistrů 20. století – jako třeba Sibelius. Všechny jeho symfonie jsou skvělé, Šestá je možná nejlepší z nich. Fresky jsou také zajímavá skladba, daleko komplexnější s velmi komplikovanou rytmickou strukturou. Jako vždy je tam mnoho patosu, melancholie i vášně.“ A takové bylo i Gardinerovo provedení: Šestá symfonie byla na patřičných místech dramatická i lyrická, Fresky strhující. Česká filharmonie podala, myslím, jeden z nejlepších výkonů v poslední době. Takřka vyprodaný sál odměnil dirigenta i orchestr dlouhým potleskem ve stoje.
Poznámka k pořadateli: Program zdarma byl na prvním koncertě milou pozorností, dostal se bohužel jen na zlomek návštěvníků. S potěšením jsme přijali zřízení občerstvení na balkóně.
Praha, Rudolfinum - Dvořákova síň, 22. února 2010
program:
Ludwig van Beethoven: An die ferne Geliebte (Vzdálené milé). Písňový cyklus na texty Aloise Jeittelese, op. 98
Franz Schubert: Schwanengesang (Labutí zpěv), D957. Písně na texty Ludwiga Rellstaba a Heinricha Heineho
Daniel Barenboim - klavír
Praha, Rudolfinum - Dvořákova síň, 24. února 2010
program:
Fryderyk Chopin:
-Brilantní variace B dur op. 12
-Nokturno E dur op. 62
-Sonáta č. 3 h moll op. 58
-Balada č. 1 g moll op. 23
-Tři Etudy
-Tři Mazurky
-Scherzo č. 3 cis moll op. 39
Česká filharmonie
Jan Vobořil, Ondřej Vrabec, Zdeněk Divoký, Petr Duda - lesní roh
Sir John Eliot Gardiner - dirigent
Praha, Rudolfinum - Dvořákova síň, 25. února 2010 (a 26. února 2010)
program:
Robert Schumann:
-Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a orchestr F dur, op. 86
-Symfonie č. 2 C dur, op. 61
Bohuslav Martinů:
- Symfonie č. 6 (Symfonické variace), H 343
- Fresky Piera della Francesca pro velký orchestr, H 352
Smetanova Litomyšl: Ohlášen program i předprodej
Peníze - to je hlavní problém festivalu Smetanova Litomyšl, který již příští středu zahajuje předprodej vstupenek na svůj nejnovější ročník. O celých sedm miliónů korun bude přitom jeho rozpočet chudší, a to hlavně kvůli odchodu generálního sponzora, společnosti Skanska. Přitom na sponzorských darech festival závislý. Celkový letošní rozpočet dělá 27 miliónů korun. Zhruba 8 miliónů by se mělo vybrat na vstupném, tři miliony má kasa festivalu přislíbeny od ministerstva kultury, další finance od Pardubického kraje, Litomyšle a České Třebové.
Předběžný zájem potvrdil podle pořadatelů konzervativnost publika, které má prý zájem hlavně o Prodanou nevěstu, Toscu, Kouzelnou flétnu a Labutí jezero, a pak také o koncert České filharmonie a tradiční koncert na přání.
S uvedenými operními, resp. baletními tituly se podařilo zajistit hostování všech tří největších tuzemských operních scén - Národního divadla Praha (Smetana), Státní opery Praha (Puccini a Čajkovského balet) a Národního divadla Brno (Mozart). Přijede také Dětská opera Praha s Křičkovými Ogary a Hradišťan, který s baletem pražského Národního divadla zopakuje před časem v hlavním městě úspěšný společný večer Ej lásko.
Podle dramaturgů Smetanovy Litomyšle celým festivalem prochází motiv oslav 700 výročí nástupu Jana Lucemburského na český trůn. To mimo jiné připomene hostování lucemburského komorního orchestru Les Musiciens, který představí i světovou premiéru kompozice věnovanou oslavám.
Ohlášeno je také Pavlicova Missa Brevis v provedení úspěšného mládežnického litomyšlského sboru KOS, hosty festivalu budou ve Varhanním matiné nizozemští umělci a v externím koncertu v České Třebové bude provedena Cyrilometodějská mše Michaela Haydna, upravená Františkem Preislerem jr., právě jako vzpomínka na tohoto tragicky zesnulého dirigenta a všestranného umělce.
Vídeňská státní opera - co sezóna, to originál
"Umění by nemělo být sníženo na dekorativní doplněk, mělo by stimulovat a polarizovat. Když jsem byl na jaře roku 1997 vyzván k diskuzi o nové podobě protipožární opony vídeňské Státní opery, vypadalo to, jako kdyby byla otevřena Pandořina skříňka. Bouře nevole smetla všechny argumenty pro a proti záměru přepracovat podobu bezpečnostní opony. Stál jsem si za svým názorem, že nemám v úmysu zničit to, co již bylo vytvořeno, ale podpořit to nové, moderní a kreativní co je v nás. Všechny emoce mezitím vychladly a já jsem rád, že jsme našli velmi zodpovědného partnera v instituci, jakou je Muzeum in progress. Muzeum tuto myšlenku rozvinulo do konkrétní podoby a já jsem rád, že od sezóny 1998/99 bude publikum moci vidět každý rok novou originální bezpečnostní oponu." Nechal se před instalací první z opon v roce 1998 slyšet Ioan Holender, teď končící šéf Wiener Staatsoper.
Je to skutečně tak, od sezóny 1998/99 se spolu se mnou statisíce návštěvníků vídeňské Státní opery mohou každý rok těšit na novou podobu bezpečnostní opony, kterou vždy vytvoří jeden z významných světových výtvarníků. Nevím jak vám, ale mně tenhle počin přijde zajímavý nejméně ze dvou důvodů. Tím prvním je fakt, že architektonicky nepříliš hodnotný prostor hlediště dotváří současné umění, které se tak dostává nadosah mnohdy konzervativnímu opernímu publiku. Druhým je možnost prezentovat v dnešní době málo realizovaná "obří plátna" bez nutnosti hledat vhodné prostory. Samozřejmě si také myslím, že mnoho z děl se vztahuje k divadlu, k dnešnímu světu, a v alegoriích nám ho přibližuje. Nejvíce mě asi zaujala opona, vyvěšená v sezóně 2003/2004, od Thomase Bayrleho, která charakterizuje západní svět ve střetu klasických a konzumních hodnot. Všech dvanáct opon, včetně označení jejich autorů si můžete prohlédnout na naší stránce Multimédia. Která z těchto opon je blízká vám?
Osobnosti české opery: Jiří Zahradníček
Do Prahy přišel již jako vyzrálý umělec na vrcholu svých sil v roce 1970 a okamžitě na prknech Národního divadla zazářil. Přesto, že mu tehdy bylo sedmačtyřicet, dokázal první tenorový obor zpívat bezmála po celých dalších dvacet let, až do roku 1990, kdy odešel do penze. Ale jak zpívat! Kdo tenoristu Jiřího Zahradníčka měl to štěstí v opeře první scény slyšet, ten potvrdí, že se svojí lahodnou barvou hlasu a technicky naprosto jistými výškami, nepostrádajícími lesk i potřebnou měkkost, měl v u nás jen málokdy a v málokom konkurenci, a že rozhodně patří mezi nejvýznamnější naše tenoristy druhé poloviny minulého století. Při bilancování Zahradníčkovy dlouhé kariéry navíc žasnete, co všechno zpíval a jak dlouho se přitom dokázal udržet na výsluní. Posuďte sami:
Laca (L.Janáček: Její pastorkyňa)
Jarek (B.Smetana: Čertova stěna )
Jíra (B.Smetana: Braniboři v Čechách)
Dimitrij (O.Jeremiáš: Bratři Karamazovi)
Rudolf (G.Puccini: Bohéma)
Florestan (L.van Beethoven: Fidelio) 
Walter von Stolzing (R.Wagner: Mistři pěvci norimberští)
Des Grieux (G.Puccini: Manon Lescaut)
Cavaradossi (G.Puccini: Tosca)
Heřman (P.I.Čajkovskij: Piková dáma)
Peter Grimes (B.Britten: Peter Grimes)
Hoffmann (J.Offenbach: Hoffmannovy povídky)s využitím archivu ND Praha
Ilona Copen: 9.2.1940 - 20.2. 2010
V posledních hodinách obletěla svět baletu smutná zpráva: Zemřela zakládající členka The New York International Ballet Competition (NYIBC) Ilona Copen. Jako tanečnice paní Copen spolupracovala s takovými esy americké baletní scény jako byli Myra Kinch, Shirley Broughton, Lelia Katayan, Jeff Duncan (v době vzniku Dance Theater Workshop), Katherine Litz, Hava Kovah, Larry Richardson, José Coronado, Marian Horosko a Naomi Goldberg Haas a s mnoha dalšími tanečníky a choreografy. Za svůj život prošla kromě tance také profesemi režiséra, divadelního a provozního ředitele a byla členkou poroty mezinárodních baletních a choreografických soutěží po celém světě. Kromě toho zvládala výuku tance na prestižních školách v celých Spojených státech i v Evropě.
Během posledních pětadvaceti let paní Copen zásadně změnila život mnoha mladých tanečníků z celého světa. Její hlavní prioritou bylo budování a osobní rozvoj každého svěřeného tanečníka prostřednictvím důsledného vedení a zajištění podmínek pro jeho osobní rozvoj.
Ilona Copen svým nezměrným úsilím pomáhala rozvoji a zvýšení prestiže tanečního umění po celém světě. Její houževnatost, entuziasmus a zaujetí pro věc bude tanečnímu světu chybět.Drážďánský Fidelio nestárne
Dvanáct dlouhých let (1802 - 1814) pracoval Ludwig van Beethoven na své nakonec jediné opeře Fidelio. Tolik sil žádnému jinému svému dílu nevěnoval. Měl k tomu důvod: První verze totiž v listopadu 1805 v Theater an der Wien nenadchla, dobové recenze mluví o velkém zklamání, a tak na partituru Beethoven neustále přepisoval. Muzikologové to přičítají nejen jeho nezkušenosti s operním žánrem, ale i skladatelovým problémům se sluchem. Při studování Fidelia se proto jen velmi špatně mohl domlouvat se zpěváky, při premiéře pod Beethovenovou taktovkou tak musel za jeho zády udávat někdo jiný nástupy, aby se vůbec mohlo hrát.
Teprve až napotřetí se Fidelio setkal s úspěchem, a to přímo bouřlivým, při provedení třetí verze opery ve vídeňském divadle U korutanské brány v roce 1814, opět za řízení Beethovena. Zcela přepracován byl i samotný text díla, kdy se z váhající Leonory stává heroická hrdinka. Přibyla árie Florestana na začátku vězeňské scény, naopak vyškrtnuta byla známá árie Rocca o penězích (tu ale Beethoven záhy po premiéře třetí verze přece jen nakonec vrátil), velká závěrečná scéna byla přemístěna z podzemního vězení na světlo.
Fidelio se tedy nakonec stal úspěšným, často uváděným titulem, který i přes poměrně chatrné libreto uchvacuje především svým silným emocionálním nábojem, vírou ve spravedlnost, potrestáním zla a vítězstvím dobra. Ne nadarmo tak právě touto operou zahajovala svůj provoz řada divadel, například znovuobnovená Wiener Staatsoper v listopadu 1955.
Současná drážďanská inscenace Beethovenovy opery je z října roku 1989. Ač se blok jejích nynějších únorových představení přehoupnul v počtu repríz již přes úctyhodné číslo 110, oněch více než dvacet let od premiéry není na této produkci prakticky vůbec znát. To, čím režisérka Christine Mielitz musela před lety tehdejší publikum jistě tak trochu provokovat (ve věznici je například zavedeno dálkové dorozumívání s tlačítky a ampliony, Marzellina zde pracuje v podatelně, kde "lustruje" a třídí příchozí balíčky pro vězně), působí z dnešního pohledu velmi "krotce" a spíš nápaditě, ocenit je i nyní třeba důmyslnou a depresivně působící scénu vězení (Peter Heilein), plnou pletiva s ostnatými dráty, stejně jako i pohybově nezvyklé, ale stále sugestivně struhující aranžmá sboru vězňů.
Německá sopranistka Brigitte Hahn (má české předky) je výtečnou Leonorou (a také letošní Brünnhildou v hannoverské Valkýře). I její příklad ukazuje, kolik velmi dobrých zpěváků v zahraniční působí, aniž se o nich příliš ví. Její hutný soprán světlejší, avšak syté barvy je technicky velmi dobře zvládnutý, skvěle vyrovnaný ve všech polohách a také velmi dobře pohyblivý. Brigitte Hahn je navíc také přesvědčivá po herecké stránce. Ani známý americký tenorista Stephen Gould coby Florestan nezůstal svému obtížnému partu prakticky nic dlužen, blýsknout se dokázal hned v úvodní, přetěžké árii, hlasově se navíc k Hahn svým temným témbrem výborně hodí.
Pominout nelze výtečného, v drážďanské opeře již "zdomácnělého" barytonistu Sangmina Lee (Don Fernando), nezklamala ani dlouholetá členka Sächsische Staatsoper Ute Selbig (Marzelline), která se osvědčila především v nelehkých ansámblových scénách. Velmi perspektivním se zdá být mladý americký tenorista Tomothy Oliver (Jaquino), stále spolehlivý je wagnerovský matador Eike Wilm Schulte (Don Pizarro), stejně jako i Jan-Hendrik Rootering (Rocco). Chválit drážďanský sbor a hlavně pak Staatskapelle by bylo nošením dříví do lesa, ovšem takto skvěle zahraného Fidelia jsem "naživo" snad ještě neslyšel. Bravo tedy v neposlední řadě i pro Paula Daniela, známého především z jeho někdejšího šéfdirigentského postu v Anglické národní opeře.
Daniel Barenboim zbavil Chopina patosu
Konečně se dočkalo i české publikum – po letošních vystoupeních v Bruselu, Paříži, Amsterodamu, Vídni a Budapešti zavítal Daniel Barenboim do Prahy, tentokrát nikoliv v roli dirigenta, ale klavíristy. Lze říci, že fenomenální interpret, který letos oslaví 68. narozeniny, si koncertem 24. března v Rudolfinu zcela podmanil pražské publikum. Nejen klavírním uměním, ale také svou neokázalostí a kouzlem osobnosti. Přesto si troufám napsat, že Barenboimovo interpretační umění se otisklo v duších posluchačů nejsilněji.
Program, kterým hudebník připomíná dvousté výročí narození Fryderyka Chopina, byl sestaven promyšleně. Nesoustředí se jen na určitý žánr (balady, nokturna, sonáty), ale představuje tohoto velkého skladatele v plné šíři. Barenboim zahájil své vystoupení Brilantními variacemi B dur op. 12 na téma „Je vends des scapulaires“ z opery Ferdinanda Hérolda „Ludovic“. Již po prvních taktech si posluchači museli uvědomit, že je čeká večer plný netušených zážitků. Kultivovaný úhoz, citlivá tvorba tónů, promyšlená práce s tempem a agogikou, dokonalé vedení melodie v pravé ruce a „nezávislý“ doprovod levé, to vše naznačila již první skladba. Po hloubavém, zádumčivém začátku přišla rozveselená pasáž charakterizovaná přesným rytmem, pevným a zároveň křehkým úhozem. Poté následovalo intimní, avšak nesentimentální, majestátně provedené nokturno. Vrcholem první části byla Sonáta č. 3 h moll op. 58. Na rozdíl od Sonáty h moll op. 35, proslulé známým smutečním pochodem, necharakterizuje tuto sonátu žádné chytlavé téma, ale to je právě důvod, proč interpret může posluchače vtáhnout svým přesvědčivým přednesem. Daniel Barenboim tak učinil v míře vrchovaté: v úvodním allegru maestosu předestřel vznosné klenutí melodie, v následujícím scherzu posluchače ohromil dokonalým vedením pravé a levé ruky, kdy se zdálo, jako by melodie hraná pravou rukou byla nezávislá na doprovodu levé ruky, přitom s ní však tvořila neoddělitelný celek. Křehké largo pak přeťaly osudové tóny znějící jako výkřik, vzápětí se lámající do jemné něhy. Barenboim nemusel hnát dynamiku do extrémů, aby zvýšil účinek své interpretace, k ovládnutí auditoria mu postačila neokázalá dokonalost. Finále rozezněl klavírista tak virtuózně, že připomnělo zvuk orchestru.
Po přestávce přednesl Barenboim Baladu č. 1 g moll op. 23. I tato proslulá skladba, kterou s oblibou zařazují do svého repertoáru zkušení i mladí klavíristé, vyzněla nově, neotřele, s novou posluchačskou zkušeností. Barenboim baladu očistil od patosu, velkých gest a emocí, od prvních taktů ji rozklenul tak, že přirozeně vyústila ve známé téma, třikrát se opakující a třikrát zahrané jinak: poprvé jakoby mimochodem sdělené, podruhé ve vznešeném forte, potřetí jako echo tohoto vzepětí. Baladu dokončil v ohromujícím tempu, které podobně jako dokonalá interpretační výstavba přimrazilo posluchače do sedadel. Poté následovaly tři etudy, které dosvědčily umělcovu samozřejmou virtuozitu, a tři mazurky, v Barenboimově podání tři miniatury, osázené drahokamy hlubokého prožitku a precizní hry. Závěrečné Scherzo č. 3 cis moll op. 39 se posluchači vyjevilo jako monument obklopený zurčícím potůčkem. Fascinované publikum aplaudovalo vestoje a potěšený umělec, kterého Chopin evidentně baví, se mu odměnil osmi (sic!) přídavky.
Vystoupení Daniela Barenboima bylo dlouho očekávané, bylo vyprodané a potvrdilo umělcovo výsadní postavení. Ojedinělá je jeho zřetelná artikulace tónů, přesné úhozy s promyšlenou dynamikou, rychlá tempa, při nichž se neztratí jediný tón, a srozumitelně předaná výstavba skladby. V Barenboimově podání se nám Fryderyk Chopin zjevil v podobě nebeské hudby.
List z Kanady: Přes oceán za operou a belcantem
Jak to někdy bývá, jsou v životě období, kdy se nic kulturně mimořádného dlouho neobjeví, a pak příjde náhle jedna událost za druhou. Člověk je postaven před volbu, zda do toho jít a vydat mnohdy nemalé finanční prostředky v naději, že zážitek bude stát za to. V lednu jsem absolvoval cestu z Montrealu do Vídně, abych poprvé v životě slyšel živě Editu Gruberovou, a to jako Elvíru v Belliniho opeře I puritani. V té době jsem také přesvědčil jsem sám sebe, že Editu Gruberovou musím nutně slyšet také v únoru v Donizettiho opeře Roberto Devereux v Mnichově. Aby to bylo únosné, potřebuji současně výhodnou letenku od Air Canada, hotel (pokud možno Hilton), vstupenku a samozřejmě volno z práce. Vyšlo to a minulý čtvrtek odpoledne jsem vyrazil znovu přes Atlantický oceán. Jsou to vždy noční lety a výhoda je, že se člověk dostane na místo druhý den ráno, nevýhoda je ale časový posun a únava z nevyspání, přestože letadlem cestuji rád. Dlouhý let dává však možnost soustředit se na čtení, a proto si vždy vybírám knížky, na které běžně není čas. Už delší dobu jsem se chystal na román Duha (The Rainbow, 1915) od D.H. Lawrence, který se odehrává kolem místa jeho rodiště, Nottinghamu. Tento geniální anglický autor měl stejně krátkou tvůrčí kariéru plnou kontroverzí , jako Maria Callas, která se mimo jiné zasloužila o oživení belcantových oper v běžném repertoáru. Hrdinky zmíněného románu jsou silné ženské charaktery, které překonávají v životě jednu překážku za druhou, podobně jako postavy, na nichž právě stojí většina oper éry belcanta. Období anglické historie za vlády Tudorovců se stalo vydatným zdrojem silně dramatického materiálu pro opery Gaetana Donizettiho. Historické nepřesnosti stranou, vše stojí na dramatických efektech a kouzelném zpěvu.
Donizettiho opera Roberto Devereux je volně postavena na životě druhého hraběte z Essexu, vlivného člena královského dvora za vlády Alžběty I. Milostný čtyřúhelník zahrnuje Alžbětu (Elisabetta), Roberta Devereux (hrabě z Essexu), Vévodu a Vévodkyni (Sara) z Nottinghamu. Premiéra byla v Neapoli v roce 1837 a od té doby se tato opera dává se jen málokdy. Celá přitom stojí a padá s nesmírně obtížnou rolí Alžběty. V roce 1964 ji nastudovala Leyla Gencer (renomovaná sopranistka tureckého původu), později Španělka Montserrat Caballé a Američanka Beverly Sills.
Na YouTube jsou četné ukázky zpěvu těchto dam v dobových kostýmech, které mě ale zrovna moc nenadchly. Je ovšem třeba též vzít v úvahu dobové limity záznamové techniky. Celá opera však dostala jiný nádech či lépe druhý dech, když ji nastudovala v roce 2004 Edita Gruberová v Mnichově. Právě ukázky z této produkce na YouTube mě přesvědčily, abych si živé představení nenechal ujít.
Je mně známo, že z Česka se jezdí na operu do Mnichova autem, většinou ale jen na představení a hned po něm zase zpátky. Něco takového je pro mě ovšem nemožné, hlavně kvůli dlouhému letu přes oceán. Opera tak byla sice stěžejním bodem mojí cesty, ale kromě toho jsem plánoval navštívit mnichovské památky, jako je Residenz, sídlo vládnoucího rodu Wittelsbachu do roku 1918, jejich Schatzkammer a divadlo Cuvillies ve stylu rokoko. Trochu připomíná Stavovské divadlo v Praze, které naštěstí nebylo zničeno za války. Muller’sches Volksbad ve stylu Art Deco je hned dvě minuty od hotelu Hilton City a po dlouhém letu je to příjemné místo na plavání a saunování. Náhodou jsem tam mluvil s architektem, který spolupracuje s Bavorskou státní operou. Navrhoval rezidenci pro intendanta, kde bohužel není výtah, a když se tam pořádá večírek po premiéře, všichni musejí nahoru do 5. patra po schodech. Zkoumali, co by se dalo v té věci udělat, aby to nemusela šlapat třeba i paní Gruberová, ale na nic nepřišli. Ona má však energie dost, tak ty schody určitě snadno zvládla!
Plánované představení se konalo až v neděli, což mi umožnilo se aklimatizovat a dostat se do spravné nálady. Probudil jsem se do krásného jarního dne s jasně modrou oblohou a s tím, že vlastně celý den nemusím nic dělat, ani nikam jezdit, a to se často nepoštěstí. I když jsem jen divák, před operou je dobré se něčím posílit, také proto, aby se navodila slavnostní nálada. Před Wagnerovými operami se doporučuje vydatná večeře, osvědčilo se mi to, když jsem šel na jeho šestihodinové Mistry pěvce v San Francisco Opera. Tady jsem uvažoval o slavné restauraci Tantris, ale je to jednak strašně drahé a jednak dost mimo centrum. Tak snad později, bude-li opravdu mimořádná příležitost a peníze navíc (nepravděpodobné!). V hotelu Hilton jsem měl přístup do executive lounge, před odchodem do opery jsem si tedy dal lehké italské víno prosecco a několik malých canapés (chlebíčků), jen ovšem tolik, abych se dostal do nálady, a pak jsem už s chutí pěšky vyrazil.
Představení začínalo v 7 hodin večer a už daleko před vchodem postávali lidé s nápisem “Suche Karte – Edita Gruberova”. Nespatřil jsem však nikoho, kdo by chtěl vstupenku prodat. Ten večer, jako vždy, když tam paní Gruberová zpívá, bylo beznadějně vyprodáno. Byl asi zázrak, že jsem sehnal ani ne dva týdny předem na internetu místo v 5. řadě za 116 euro.
Mám rád ten divadelní šum a očekávání věcí příštích před začátkem. Nemohl jsem si přitom nevšimnout, jak velmi vkusně a patřičně byla většina diváků oblečena. To si můžete u nás, na severu Ameriky jen přát. Ve foyer se mi podařilo ulovit foto Clemense Krausse (často dirigoval opery Richarda Strausse) a už byl čas se usadit. Fascinuje mě interiér velkých evropských operních domů, stavěli je opravdu s citem, i z místa na stání je dobře vidět a slyšet.
Christof Loy, který vytvořil inscenaci mnichovského Roberta Devereux, zvolil jednoduchou scenografii, jíž se podřídily také jednoduché a barevně nevýrazné kostýmy pro všechny, s výjimkou sopranistky, takže divák se mohl plně věnovat dílu a zpěvu. Přenesení opery do 20. či 21. století se samozřejmě neobejde bez kontroverze a část publika a kritiků s tím většinou mívá zásadní problém (viz loni La sonnambula i Tosca v Met). Já jsem si ale ověřil na několika představeních, že tuto změnu většinou vítám - když je hudební a pěvecké nastudování na patřičné úrovni. Mnichovský Roberto Devereux patří bezesporu do kategorie velmi vydařených produkcí. Pánové Christof Loy, dirigent Friedrich Haider a paní Edita Gruberová odvedli inteligentním přístupem k věci kus skvělé práce, a díky moderní technologii DVD se tato produkce zachová pro budoucí generace i pro nás, kteří se k tomu budou moci kdykoli vrátit v pohodlí domova.
Jaké byly pro mne nejsilnější momenty? Bylo jich hned několik: Duet v prvním aktu (Elisabetta a Roberto), kdy hlavně paní Gruberová sklidila první bouřlivý potlesk. Potom závěr druhého aktu, "Va’! Va’!, la morte sul capo ti pende", kdy jsem se do děje tak vžil, že jsem měl chuť jim vyrazit na pomoc v jejich sporu! Další dlouhý aplaus na sebe tak nenechal čekat. A pak třetí akt opery od "Vivi, ingrato, a lei d’accanto" až k závěrečné árii "Quel sangue versato al cielo". Zatímco v prvních dvou aktech vystupuje Elisabetta jako silná královna a díky kostýmu i moderní žena, ochotná bojovat za lásku Roberta, v závěru je to křehká panovnice na konci vládnutí, pro kterou je už vše ztraceno: Robert byl zavražděn a koruna přechází na jejího synovce, skotského krále Jakuba. V podání paní Gruberové jsem tuto scénu sledoval absolutně fascinován tolikrát na YouTube, že ji znám skoro nazpaměť. Když jsem pak minulou neděli večer viděl totéž živě pár metrů od sebe, neubránil jsem se slzám, a to je v mém případě už co říci.
Královna zemřela na scéně, představení skončilo a začalo v hledišti. Hromobití potlesku, volání brava (a bravi), zasloužili si to všichni účinkující. Volání Edita! Edita! nebralo konce. Stáli jsme tam a tleskali dobrých dvacet minut.
Vedle mne byl seděl manželský pár z Vídně. Museli hned autem domů, paní je učitelka a druhý den byla škola. Nicméně se tam znovu chystají tento pátek, i když sehnali pouze místa ke stání. Pán se mě ptal v žertu, proč nejsem ve Vancouveru na olympijských hrách, když zjistil, že jsem přijel z Kanady. Odpověděl jsem mu, že na olympijských hrách vlastně jsem, disciplínou večera je opera a paní Gruberová vyhrála na celé čáře další zlatou medaili!
Neměl jsem bohužel nic k podepsání, výpravný program v němčině se mi obtížně louskat nechce, chtěl jsem proto paní Gruberovou jen pozdravit a poděkovat za skvělý zážitek. Když na mě přišla řada, nastal další šok: Prima donna assoluta na jevišti, svět jí leží u nohou - a tady teď stála jako nesmírně skromná lidská bytost, která s nefalšovaným usměvem, přestože musela být unavena, mně odpověděla: Ďakujem.
