Logo

Hlavně právě díky své Carmen se Rodion Konstantinovič Ščedrin stal mezinárodně úspěšným, byť už před tím se o něm vědělo - mimo jiné i kvůli jeho manželství se slavnou primabalerínou Majou Pliseckou. Ščedrinova baletní Carmen měla premiéru roku 1967 v moskevském Velkém divadle, kde ji nastudoval kubánský choreograf Alberto Alonso, pochopitelně s Majou Pliseckou s v titulní roli. Úspěch této Carmen, v níž Ščedrin osobitě přepracoval klíčové scény Bizetovy opery do jednoaktového baletu, byl ohromný. Oceňovány byly hlavně dravé rytmy a osobitá instrumentace, cit pro vyjádření psychologických zvratů vedoucích k tragédii a dramatická působivost. Ščedrinova Carmen se proto brzy stala jedním z nejhranějších titulů v tehdejším Sovětském svazu i v zahraničí, nejednou byla uváděna i u nás (legendární je například Ščedrinova Carmen, kterou pod názvem Vášeň uvedli v pražském Národním, respektive Smetanově divadle v druhé polovině sedmdesátých let Miroslav Kůra a Petr Weigl).
Na samostatnou, hodně rozsáhlou kapitolu by pak vydala další zpracování Bizetovy Carmen do baletní podoby (připomeňme aspoň choreografii Rolanda Petita v provedení souboru les Ballets de Paris v Londýně).
Zůstaňme však teď u Carmen Šředrinovy: Ta teď totiž přichází v novém nastudování do Brna. Její premiéra je ohlášena již na 19.února do Janáčkova divadla, v choreograii hostujícího španělského choreografa Cayetana Sota. Tento pětatřicátník není neznámý, své kompozice měl možnost vytvořit mimo jiné pro tanečníky Stuttgart Ballett, Theather München, IT. Dansa Barcelona či Royal Ballet of Flanders.
Jaká tedy tato nová baletní Carmen bude? Nejnovější inscenace brněnského baletního souboru je připravována v koprodukci s německým divadlem v Dortmundu, což na tuto otázku může - byť částečně - dát odpověď. A mnohé napoví již před premiérou fotografie.
V brněnském Janáčkově divadle budou představiteli hlavních rolí Markéta Habalová, Ivona Jeličová, Andrea Smejkalová, Jan Fousek, Petr Kondler, Luděk Mrkos, Adam Sojka a Marek Svobodník (hudebním nastudováním byl pověřen dirigent Jan Štych). Společně s choreografem Cayetanem Sotem studují Carmen v Brně i asistentky Laura Fernandez a Mikiko Arai. Zkoušky jdou v těchto dnech do finále.

Z dalších fotografií, které jsou v tuto chvíli k dispozici, a které o chystané brněnské Carmen docela dost napoví, jsou záběry z provedení dortmundského, které v rámci zmíněné koprodukce s brněnským baletem svou premiéru již mělo, a to 7. listopadu loňského roku. Ještě pro úplnost uveďme, že jako scénograf je pod touto Carmen podepsán Cayetano Soto, kostýmy navrhnul Talbot Runhof.

Georges Bizet - Rodion Konstantinovič Ščedrin:

Carmen

Choreografie a režie: Cayetano Soto

Dirigent: Jan Štych

Scéna: Cayetano Soto

Kostýmy: Talbot Runhof

Premiéra 19.2.2010 v Janáčkově divadle Brno

(v koprodukci se souborem Ballett Dortmund)

www.ndbrno.cz

www.theaterdo.de

foto archiv obou divadel

V Bratislavě v nejbližších hodinách znovu odstartuje zápas o to, kdo bude vést Slovenské národní divadlo. Ministerstvo kultury už potvrdilo, že zveřejní přesné podmínky dalšího výběrového řízení i složení komise. Spekuluje se přitom o tom, že pro tento výběr budou stanoveny mírnější mantinely, než při prosincovém neúspěšném konkurzu, ze kterého nakonec nikdo nevzešel, a že se někteří z prosincových adeptů teď přihlásí znovu.
V prosinci se o post ředitele Slovenského národního divadla nakonec neúspěšně ucházelo šest zájemců, z nichž někteří byli Češi: Bývalý, první šéf pražské Státní opery Karel Drgač, dosavadní ředitel Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem Tomáš Šimerda, scénograf Ján Zavarský z trnavského divadla, i v Praze známý tenorista Oto Klein a divadelní publicistka Lubica Krénová.




Ministr kultury Maďarič sa po prvním neúspěšném výběrovém řízení sešel s některými osobnostmi a požádal je, aby v případě zájmu o tento post vypracovali svoji vizi dalšího směřování slovenské první scény. Šlo ale o diskrétní nezávazné rozhovory, kdy jednoznačnou nabídku na ředitelský post ve Slovenském národním divadle nakonec nikdo od ministra nedostal.



Slovenské národní divadlo je bez generálního ředitele už od konce srpna. Tehdejší šéfka Silvia Hroncová odstoupila poté, co složilo funkce vedení opery SND - její šéf Pavol Smolík, šéfdramaturg Slavomír Jakubek a šéfdirigent Rastislav Štúr. Nedůvěru Hroncové hned potom vyjádřil i šéf činohry Štefan Bučko, jediný, kdo zůstává stále ve funkci, je ředitel baletu Mário Radačovský. Hroncová vedla Slovenské národní divadlo tři roky, před tím řídila Divadelní ústav v Bratislavě.

Rozporuplná, temperamentní a vášnivá povaha Leoše Janáčka (v křestní listě Leo Eugen Janáček) se jistě projevila i v testamentech, tedy závětích, které na sklonku svého života sepsal, a které byly po jeho smrti předmětem dlouhých a složitých řízení. Tak jak byl na jednu stranu Janáček geniální skladatel, tak se na druhou stranu vyznačoval nepraktičností, o psaní právních dokumentů ani nemluvě. Ohledně jeho poslední vůle by stačila tak často i tehdy využívaná pomoc notáře, ale Janáček se na žádného neobrátil. I konstelace jeho rodiny, existence jeho milostného vztahu a úcta k Masarykově univerzitě v Brně, způsobily chaotičnost jeho několika posledních pojednání.

Leoš Janáček a Kamila Stösslová

První testament pojednával odkaz velké části majetku Janáčka, a to včetně nehmotných statků, tedy především tantiém z provozování jeho děl, jakož i podílů na pronájmu a prodeji notových materiálů. Jedním z velkých nedostatků Janáčkových testamentů bylo především to, že v nich neustanovil univerzálního dědice, jenž by dědil vše, co nebylo odkázáno někomu jinému. Také v důsledku tohoto faktu Janáček nikdy ve svých testamentech nesumarizoval svůj hmotný majetek, koneckonců ho možná ani do podrobností neznal, s tím, že se pochopitelně od roku 1927 do roku 1928 dosti proměnil, respektive rozšířil. Hlavními "adresáty" prvního testamentu byli, kromě obce Hukvaldy, osoby, kterým se chtěl Janáček odvděčit, jeho pokrevní příbuzní či jejich dětí (Janáček pocházel ze 14 dětí, z nichž 5 zemřelo v útlém věku!), dále Zdeňka Janáčková, které Janáček odkázal všechno zařízení bytu a úroky z 50.000,-Kč. Tuto sumu pak odkázal Masarykově univerzitě, které věnoval dohromady 100.000,-Kč a učinil ji dohlížitelem nad splněním požadavků ze závěti vyplývajících. Kamile Stösslové pak odkázal veškeré výnosy z opery Káťa Kabanova za mnohaleté čisté a věrné přátelství. Veškerá svá ostatní díla v prvním testamentu zapomněl Janáček vypořádat, což odčinil ten samý den vyhotovením druhého testamentu (1.dodatku), kterým přiřknul výnosy všech svých děl vyjma Káti Kabanové své manželce s vyloučením dalšího díla, jehož výnosy připadly vedle Káti Kabanové Stösslové. Jednalo se o Zápisník zmizelého. Ale pozor! Janáček omezil dobu pobírání z výnosů z jeho děl u obou žen pouze na dobu jejich života. Poté měly připadnout Masarykově univerzitě. Nelze se nezmínit, že v druhém testamentu odkázal Janáček své zlaté mince synům Stösslové s upřesňující poznámkou: "Zvědavcům a pomlouvačům sděluji, že nejsou moji syni!"

Kamila Stösslová

Třetí testament je ryzím úkazem Janáčkova mnohovrstevnatého života, jelikož Kamila Stösslová nebyla vskutku jeho první láskou v době trvání Janáčkova manželství. Tímto třetím testamentem (nečíslovaným dodatkem) totiž Janáček odnímá všechny výnosy z opery Její pastorkyně Gabriele Horváthové pro případ, kdy je jí ústně či písemně slíbil. Dodejme, že Horváthová byla slavnou zpěvačkou a první představitelkou Kostelničky v pražském Národním divadle.

Čtvrtý testament bez jakéhokoli označení vepsal Janáček do památníku Stösslové dne 5.8.1928 pár dnů před svou smrtí, tedy ještě při plném vědomí, tři dny před osudným prochladnutím. Do památníku Stösslové přiřknul úroky nikoli z 50.000,-Kč z celkové částky 100.000,- Kč, věnovaných Masarykově univerzitě, ale z celých 100.000,-Kč, o což umenšil dědictví Zdeňka Janáčkové. Nedosti tomu, Janáček se do památníku najednou rozpomíná na dalších 100.000,-Kč uložených u Živnobanky, z nichž úroky věnuje též Stösslové, o dědicovi této částky nepíše ničeho, a to ani v předchozích závětích bez udání universálního dědice, jak uvedeno výše. Nejvýznamnější ustanovení však činí Janáček do památníku mezi datem a svým podpisem (z hlediska dnešního práva by toto závětní ustanovení bylo zřejmě neplatné), kde Stösslové odkazuje znovu a opakovaně tantiémy z Káti Kabanové, Zápisníku zmizelého a nadto ještě z nedopsané opery Z mrtvého domu a Kvarteta č. II. Dnes se již nedozvíme, v jaké situaci a za jakých okolností Janáček vpis do památníku učinil, ale určité obraty v textu dávají tušit, že to byla situace neobvyklá. Kupříkladu: "...Tak to určuji pro naši velkou lásku z vděčnosti... Nebudeš se vdávat v důsledku tohoto daru, vždyť nikdo jiný na světě pro mne není. Tak jsi slíbila, když tyto řádky se mnou čteš." Ve sporech o platnost čtvrtého testamentu bylo právě z formulací Janáčka usuzováno, že pasáž nepsal při zdravém vědomí, že byl pod nátlakem a Stösslová mu vedla ruku. Pozornost zkoumatelů se soustředila zejména na text o zákazu dalších vdavků, učiněných přes fakt, že Stösslová se nacházela ve svazku manželském, a na to, že formulaci této poslední vůle sledovala s ním.

Gabriela Horváthová (Kostelnička)

Na pátý testament bylo od počátku nahlíženo jako na neplatný. Janáček ho pořídil ve tři čtvrtě na čtyři ráno 12.8.1928 asi 3 hodiny před svou smrtí. Tento testament není ani dopsán, ani podepsán. Ohledně Stösslové Janáček opakuje z předchozího testamentu, že obdrží úroky z 200.000,-Kč. V druhém bodě odkazuje své ženě úroky z dalších 100.000,-Kč, o kterých předtím nepadlo ani slovo. Janáček uvádí, že od těch peněz (není jasné o jaké jde) má klíček Stösslová. Slovo klíček je ovšem několikrát zaměněno s oslovením pí.klíček a působí až dojemně. V posledních slovech Janáček odkazuje sestře Boženě ze sanatoria, kde byl hospitalizován, 300,-Kč. 12.8.1928 byla neděle.


Po úmrtí Leoše Janáčka odnesla všechny jeho osobní věci Kamila Stösslová do hotelu v Moravské Ostravě, kde byla ubytována, a teprve poté napsala telegram do Brna Zdeňce Janáčkové ve znění: “Mistr vážně nemocen, přijeďte hned, sanatorium dr.Klein, Kamila“. Poté, co Zdeňka Janáčková dorazila do Moravské Ostravy, nezbývalo jí kromě zaopatření ostatků svého muže nic jiného, než navštívit Stösslovou v hotelu a dokonce s ní odjet na Hukvaldy pro další osobní věci. Kromě ústních sporů o vydání zbytku peněz došlo i na památník. Stösslová ho prý o své vlastní vůli ukázala Janáčkové a řekla: "Co mi dáte,to mi dáte".

Rodný dům Leoše Janáčka

Po pohřbu Leoše Janáčka nabraly pozůstalostní záležitosti zdánlivě rychlý spád. Bylo zahájeno pozůstalostní řízení, a to již 23.srpna 1928, tedy 11 dnů po smrti Janáčkově. Dva dny poté se do advokátní kanceláře, která záležitost vyřizovala, dostavil David Stössel, manžel Kamily Stösslové, s památníkem a s tím, že památník obsahuje poslední vůli Leoše Janáčka. Stössel požádal, aby byly vyříznuty dva předmětné listy, obsahující testament. Po dlouhém jednání byl celý památník uložen do úschovy u soudu. Celá událost vzbudila v Brně malé pozdvižení, jelikož si bylo těžko představit manžela, který zakládá do veřejně přístupného spisu důkazy o nevěře své manželky.

V dalším řízení dědicové pochopitelně vyjma Stösslové neuznali platnost čtvrtého testamentu a Stösslová podala 17.4.1930 určovací žalobu na platnost tohoto testamentu u Krajského soudu v Brně. Spor byl uzavřen smírem 4.10.1931, a to až po vypracování psychiatrického posudku o tom, zdali byl Janáček při formulaci čtvrtého testamentu v příčetném stavu, a po té, co soud shledal čtvrtý testament jako platný. Po ukončení tohoto soudního řízení však nebyl vydán ze soudního spisu Stösslové zpět celý její památník, a proto Stösslová zahájila v roce 1932 spor o jeho vydání. Zdeňka Janáčková, která v tomto sporu svědčila uvedla, že Stösslová chce památník ze zištných důvodů, aby ho mohla posléze prodat. Teprve v roce 1934 po několikerých odvoláních dal Nejvyšší soud v Brně Stösslové za pravdu, přikázal jí vrátit památník a vyříznout z něj 2 listy s testamentem. Těžko si lze představit, že by Kamila Stösslová vedla shora uvedené spory o své vlastní vůli. Dle mnoha svědectví šlo o prostou ženu, veselou a rozpustilou, která místo "klavír" říkala "kravíl" a skladby Janáčka označovala jako "ty vaše noty". Je nanejvýše pravděpodobné, že za jednáním Stösslové stál její manžel. Absurditou osudu zůstává, že Kamila Stösslová zemřela ani ne rok po vydání památníku ve svých 44 letech, a to 22.6.1935. Za všechny práva, která jí Janáček odkázal, a o které se tak soudila, obdržela po roce 1931 okolo 30.000,-až 40.000,-Kč. Chmurná předpověď Zdeňky Janáčkové stran památníku, který vysoudila Stösslová, se vyplnila. Nešlo totiž pouze o památník, ale i o velkou část korespondence Janáčka se Stösslovou a 2 autografní partitury (II.smyčcový kvartet + Sbor při kladení základního kamene Masarykovy univerzity z roku 1928). Všechny tyto dokumenty postupně zastavil starší syn Stösslové Rudolf Stössel tak, že zcela přešly do vlastnictví jakéhosi Bedřicha Hirsche v Praze. Od roku 1935 se je však snažil prodat sám David Stössel za částku 60.000,-Kč, ale naštěstí neuspěl. Masarykova universita za potupných jednáních s Bedřichem Hirschem do slova a do písmene vyhandlovala všechny dokumenty zpět za 22.000,-Kč.
Zdeňka Janáčková se toho naštěstí nedožila. Zemřela v roce 1938 ve svých 73 letech.

Autor je ředitelem DILIA - Divadelní, literární, audiovizuální agentury

Za laskavou a nezištnou pomoc při získávání informací autor děkuje paní PhDr.Aleně Němcové z Nadace Leoše Janáčka.

Dopolední repríza Dvořákova Čerta a Káči 6.února 2010 byla jednapadesátým představením, počítáno od obnovené premiéry v roce 2003 (poprvé se ale inscenace objevila již v roce 1990).
Jde o starou inscenaci (režie Marián Chudovský), kterou určuje scéna a kostýmy Adolfa Borna. Ta je zaplněna nejrůznějšími postavičkami (nejvíce se samozřejmě Born "vyřádil" v pekle), vtipné jsou i různé drobnosti. Revoluční euforii připomíná nápis nad vchodem do pekla "S Luciferem na věčné časy". Poněkud nadbytečná jsou zvířata poháněná motorky, když jsem insenaci viděl poprvé koncem 90. let, tak zde nebyla.
Orchestr pod vedením Jana Chalupeckého hrál spolehlivě a bez větších chyb. Káču zpívala Kateřina Jalovcová, její hlas je mladý a zdravý, využila i příležitosti uplatnit komediální herectví, stejně jako Luděk Vele (Čert Marbuel). Herectví je slabší stránkou Tomáše Černého (Ovčák Jirka), ale pěvecky roli zvládl skvěle. Těmto interpretům bylo také docela dobře rozumět, což nelze říci o Kněžně Yvony Škvárové. Osobně její zpěv poslední dobou těžko snáším, zde se omezím na to, že při několika vypjatějších místech, které Kněžna ve 3. aktu má, mne to řezalo v uších. Sluší se však dodat, že na děkovačce si vysloužila i zvolání "brava" (?). Bohuslava Maršíka jako Lucifera příliš slyšet nebylo.
Budete-li tedy chtít strávit milé odpoledne s operou, lze tuto inscenaci stále doporučit. A děti vezměte s sebou, nudit se nebudou.

Antonín Dvořák:
Čert a Káča
Hudební nastudování: Bohumil Gregor
Dirigent: Jan Chalupecký
Režie: Marián Chudovský
Scéna a kostýmy: Adolf Born
Nastudování sboru: Milan Malý
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Daniel Wiesner
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla
obnovená premiéra 21.9.2003 Národní divadlo Praha
(premiéra 4.10.1990, psáno z reprízy 6.2.2010)

Ovčák Jirka - Tomáš Černý
Káča - Kateřina Jalovcová
Máma - Ivana Ročková
Čert Marbuel - Luděk Vele
Lucifer - Bohuslav Maršík
Čert vrátný - Vratislav Kříž
Čert strážce - Oldřich Panovský
Kněžna - Yvona Škvárová
Komorná - Alžběta Poláčková
Maršálek - Jiří Kubík
Muzikant - Petr Frýbert

www.narodni-divadlo.cz

foto: archiv ND (K.Jalovcová jako Káča a L.Vele jako Marbuel)

Francouzská herečka Michele Mercierová byla hlavní hvězdou plesu, který se včera konal ve Státní opeře Praha. Na ples kromě představitelky filmové Angeliky dorazily i známé tváře českého showbyznysu, například režisér Zdeněk Troška, módní návrhář Osmany Lafitta, režisér Juraj Jakubisko se ženou Deanou či modelka Andrea Verešová s manželem Danielem Volopichem.

Francouzská herečka Michele Mercier

Pamětník plesu z roku 1947 Jan Domabyl

Na pražském plese se letos nabízely vídeňské párky; starosta Vídně Michael Häupl byl totiž speciálním hostem. Vedle toho si hosté mohli pochutnat na suši, lososu, krevetách i salátech. Nechyběla ani nabídka mladého rakouského vína.

Vídeňský primátor Michael Häupl

Loni, kdy se ples v Opeře uskutečnil po čtrnáctileté přestávce, přišli na akci mimo Maxové také americká podnikatelka českého původu Ivana Trumpová a zpěvák rockové skupiny Deep Purple Ian Gillan. První podobný ples v historické budově Státní opery se v Praze uskutečnil v roce 1948.

Plácido Domingo jako barytonový Simon Boccanegra byl tentokrát tím hlavním tahákem přímého přenosu Verdiho historické fresky (více o tomto Verdiho díle najdete zde) z newyorské Metropolitní opery do kin. A nutno hned zkraje dodat, že to byl právě hlavně díky tomuto letos už devětašedesátiletému opernímu matadorovi nezapomenutelný večer. Pravda, na několika málo místech nešlo přeslechnout, že Domingo toho má už dost za sebou (a taky prakticky po celou operu nápovědku, která mu "házela" začáteční slova nejedné fráze), avšak pořád ještě svrchované pěvecké mistrovství, představitelská přesvědčivost i hluboký lidský rozměr, který Boccanegrovi Domingo dokázal vtisknout, učinily z přenosu zážitek, na který se hned tak nezapomíná. (Pro srovnání připomínáme naši nedávnu recenzi berlínského Boccanegry, taktéž s Plácidem Domingem v titulní roli - najdete ji zde).




Adrianne Pieczonka znovu ukázala, že je skutečně vynikající sopranistka. Sice ve vstupní scéně Amélie jakoby se ještě rozezpívávala, ale vcelku podala strhující, niterně nesmírně silný výkon. Ocenit je třeba její vynikající techniku i mladistvý témbr. (Náš nedávný rozhovor s touto sympatickou kanadskou sopranistkou, mimo jiné právě o Amelii ze Simona Boccanegry, najdete zde.)



Pro Marcella Giordaniho je Gabriele Adorno ze Simona Boccanegry ta ideální role, rozhodně vhodnější, než některé z dalších, které v přímých přenosech z MET dosud ukázal. Tentokrát byl intonačně jistý, s propracovaným výrazem. S Adriannou Pieczonkou, ale i Plácidem Domingem navíc jeho "pravý italský tenor" dokonale ladil, třeba velká ansámblová scéna i scéna závěrečná tak vyzněly skutečně nádherně. (Také s Marcellem Giordanim jsme nedávno přinesli rozhovor, je zde.)

James Morris coby Jacopo Fiesco byl výborný především v dramatičtějších pasážích, škoda jen méně znělých spodních tónů. Ani jemu ale nelze upřít skvělou představitelskou studii.

Pochválit je rozhodně třeba i Stephena Gaertnera jako výrazného a pěvecky suverénního Paola, kterému nelze prakticky nic vytknout. (Šlo o záskok, v tištěném programu v českých kinech byl uveden Nicola Alaimo). Jen slova obdivu lze říci o špičkovém výkonu Orchestru Metropolitní opery, James Levine si svého oblíbeného Simona Boccanegru doslova vychutnával.

Inscenace Simona Boccanegry (režie Giancarlo del Monaco) je skoro na den přesně patnáct let stará (Plácido Domingo tehdy v premiérovém obsazení zpíval Gabriela, Simonem byl Vladimir Chernov, Amélií Kiri Te Kanawa, Fiescem Robert Lloyd, Paolem Bruno Pola, hudební nastudování bylo dílem Jamese Levina). Dnešní repríza byla podle archivu Metropolitní opery třicátým představením této produkce (po premiérovém roce 1995 se pak hrála se v letech 1999, 2007 a letos).

Kašírovaná scéna prologu i druhého obrazu mě osobně sice trochu rušila, ale pak jsem i já podlehl iluzi dokonalého, realisticky pojatého divadla - byť záběry na zdlouhavé přestavby a následný střih na Jamese Levina, sklesle čekajícího "až to konečně bude", vzbuzovaly tak trochu úsměv. V paměti se mně při této příležitosti vybavila první a zatím poslední pražská skvělá inscenace Simona Boccanegry režiséra Václava Kašlíka na scéně Josefa Svobody z počátku sedmdesátých let, která myslím tak trochu předběhla dobu.

Co k zatím poslednímu večeru z Metropolitní opery dodat? Snad jen přání, aby i toto představení vyšlo časem na DVD.

Giuseppe Verdi:

Simon Boccanegra

Dirigent: James Levine

Režie: Giancarlo Del Monaco

Scéna a kostýmy: Michael Scott

The Metropolitan Opera Orchestra

The Metropolitan Opera Chorus

premiéra 19.1.1995 MET New York

(psáno z reprízy 6.2.2010 - live in HD)

Amelia - Adrianne Pieczonka

Gabriele Adorno - Marcello Giordani

Jacopo Fiesco - James Morris

Paolo Albiani - Stephen Gaertner

Pietro - Richard Bernstein

Maid - Joyce El-Khoury

Captain - Adam Laurence Herskowitz

Náhle a bez varování opustil funkci šéfdirigenta Saské státní opery v Drážďanech Fabio Luisi. Ačkoliv už dříve ohlásil, že místo v Drážďanech vymění za šéfovskou pozici v Curychu, všeobecně se očekávalo, že v Drážďanech vydží až do roku 2012, kdy má místo převzít Christian Thielemann.



Nespokojenost drážďanské Staatskapelle, která není jen operním orchestrem, s dirigentem, se ústy hráčů projevovala již dříve. Hráči si stěžovali na nízké platy, na nedostatečné počty zkoušek a nezájem svého šéfa, který se v Drážďanech se svou rodinou neusadil a za prací dojížděl. Navíc navzdory jeho uznávanému vysokému kreditu v díle Strausse, Verdiho a Mahlera, mu odpůrci vytýkali i to, že nastudování děl ostatních skladatelů se Staatskapelle Dresden nevěnuje dostatečnou pozornost. Německý tisk o něm dokonce neváhal použít hanlivý termín Kapellmeistertypus. Luisi se omluvil i z několika posledních lednových koncertů a místní cynikové zajásali, že alespoň uvolnil prostor právě Thielemannovi.

Staatskapelle Dresden je tedy bez dirigenta, což ohrožuje zejména program v březnu a únoru.

K celé situaci se vyjádřil i Christian Thielemann. Řekl, že jeho smluvní závazek ke svému stávajícímu zaměstanavateli - Mnichovské filharmonii je na prvním místě a bude hledat možnosti, jak Drážďanské Staatskapelle pomoci. Řekl také, že lituje Luisiho předčasného nenadále oznámeného odchodu a rád by s ním spolupracoval až do konce jeho funkčního období v roce 2012.

Simon Boccanegra je historickou osobností. Po místních vzpourách v okolí Janova, jejichž důvodem byly špatné hospodářské a neurovnané politické poměry, byla vláda aristokratických rodin ukončena povstáním lidu a do čela svobodného státu byl postaven právě Simon Boccanegra. Byl sice sám šlechtického původu, ale jako odvážný mořeplavec a zkušený i spravedlivý politik bránil vždy zájmy prostého lidu.
Boccanegra vládl v Janově i na území, které k němu patřilo, od září 1339 do prosince 1344, kdy se svého úřadu dobrovolně vzdal. O dvanáct let později, když se Janov ocitl v nové krizi, byl opět zvolen dóžetem. Po sedmi letech zemřel v březnu 1363, několik dnů po velkolepém banketu, který vystrojil na počet krále kyrského. Pověst říká, že byl při této příležitosti svými nepřáteli otráven.
Za své vlády v janovském státě Boccanegra zavedl demokratickou ústavu, zvýšil bojeschopnost armády a loďstva a podrobil své vládě téměř všechna oprávněná místa a zámky na obou březích Riviéry. Boccanegrovo hlavní úsilí patřilo zajištění a obraně míru i zlepšování životních podmínek lidí. Proto také skončil rychle a vítězně dlouhotrvající námořní boje proti Turkům, Maurům i Tatarům.



Antonín Švorc (Simon Boccanegra - ND Praha 1971)

Operu zdaleka nejen o lásce vytvořil Verdi na pozadí těchto historických skutečností. Určitý úsek z Boccanegrova života zpracoval zcela volným, romantickým způsobem španělský dramatik García Gutiérrez, Verdiho současník, který za dobu své služby jako španělský konzul v Janově studoval dějiny města a narazil na zajímavou osobnost Boccanegry. Gutiérrez byl ve své době oblíbeným autorem, Verdi podle jiného jeho dramatu napsal svého Trubadúra. Skladateli proto nebylo za těžko navrhnout svému libretistovi Piavemu, aby pro další operu využil Gutiérrezova dramatu o Boccanegrovi.




Antonie Denygrová (Amelia Grimaldi - ND Praha 1971)

Z historických faktů zůstalo pochopitelně v libretu opery jen málo. Volbu Boccanegrovu, který je v opeře příslušníkem lidu a nikoli šlechticem, připomíná první obraz. Pak zasahuje dějinná skutečnost ještě jednou do děje, a to ve třetím obraze, kdy dóže Boccanegra předkládá radě města k řešení spor s Benátkami a uvádí, že velký italský básník Petrarca se obrátil zvláštními listy na dóžete janovského i dóžete benátského s výzvou, aby "ukončili spor bratrských republik, které jsou syny téže matky Itálie".



Eva Zikmundová (Amelia Grimaldi - ND Praha 1971)

Naposledy zmíněná scéna byla do opery vsunuta později na zvláštní přání Verdiho, jenž se předtím sám jako politik a umělec zúčastnil sjednocování a osvobozování Itálie, a jemuž jednota státu až do smrti ležela stále na srdci.


Eduard Haken a Jindřich Jindrák (Jacopo Fiesco a Simon Boccanegra - ND Praha 1971)

Samotný začátek Verdiho opery je o nešťastném vztahu mladého Boccanegry k dceři šlechtice Fiesca, jenž jí brání ve sňatku s tímto mužem z lidu. O pětadvacet let později pak nachází Boccanegra, nyní již dóže janovský, svou pohřešovanou nemanželskou dceru. Maria, žijící pod jménem Amelia Grimaldi, je sama milována jak Boccanegrovým kancléřem, tak mladým šlechticem Gabrielem, jehož náklonnost dívka opětuje. Následuje pokus o únos Boccanegrovy dcery, soud nad spiklenci, kancléřova msta na vládci a pokus o atentát na Boccanegru, jehož chce Gabriele usmrtit, protože ho omylem považuje za svého soka v lásce.

Zdeněk Švehla, Jindřich Jindrák a Marcela Machotková (Gabriele Adorno, Simon Boccanegra a Amelia Grimaldi - ND Praha 1971)

Teodor Šrubař (Simon Boccanegra - ND Praha 1971)

Antonín Švorc (Simon Boccanegra - ND Praha 1971)

s využitím archivu ND Praha - foto J.Svoboda