Logo

Rudolfinum

Prozatímní divadlo

Položení základního kamene Národního divadla

České kvarteto

Žofín

Novoměstské divadlo

S mimořádně vřelým přijetím se v úterý (31.8.) na festivalu Dvořákova Praha setkala Královská vlámská filharmonie a její sympatický dirigent Martyn Brabbins. A cellistka Sol Gabetta publikum přímo zhypnotizovala.

Jako první byla na programu Dvořákova symfonická báseň Polednice, kterou orchestr hrál s velkou citlivostí a smyslem pro barevnost. Některé pasáže (stísněné nálady a ponuré témbry) zněly na Dvořáka až nezvykle moderně.

Pak se na pódiu zjevila drobounká dívka s violoncellem, útlá blondýnka v ostře červených šatech (stejně jako před pár dny Nicola Benedetti, že by nějaký nový módní trend na pódiích?). Mladá argentinská violoncellistka Sol Gabetta se ujala sólového partu Elgarova cellového koncertu e moll. Náročný virtuozní kus, který kdysi proslavil Pablo Casals, jí nečinil nejmenší potíže. Zvláště v rychlé části 2. věty Allegro molto ukázala nesmírnou mrštnost prstů, jistotu skoků do vysokých poloh a technickou zběhlost. Hraje lehkým tónem a někdy se ztiší až na hranici slyšitelnosti - ráda zřejmě napíná své publikum. A vychází jí to – posluchači při její hře byli jako pěna, jakoby ani v Rudolfinu nikdo nebyl, žádné pokašlávání a padající programy a kabelky na zem. Zvláště pak v sólovém přídavku (od soudobého lotyšského skladatele Peterise Vaskse) publikum naprosto zhypnotizovala. V jednom okamžiku se ke hře sama přidala svým zpěvem, bylo to velmi nečekané a působivé, hlas má kultivovaný a příjemný. Asi to ale nebude skladba pro každého cellistu…

Po přestávce byla na programu Dvořákova 6. symfonie D dur. Začala zlehka, trochu v salónním stylu, zdůrazňujícím spíše hravost a radostné tóny, než dramatické. Posléze na dynamice přibývalo a s velkou energií se orchestr pustil zvláště do Scherza s divokým Furiantem. Hudebníci (i ti starší „mazáci“) hrají s chutí a velkou soustředěností a na part i na dirigenta, v jejich řadách není vidět nikdo, kdo by se takzvaně vezl nebo to odzíval. To je příjemná změna proti některým obrázkům z našich orchestrů. Martyn Brabbins je hlavním hostujícím dirigentem vlámských filharmoniků teprve rok, jinak účinkuje většinou s předními britskými tělesy. Vládne střízlivým gestem, moc se nepředvádí, ale těleso ovládá dokonale. Zvláště při doprovodu cellistky jej dokázal neuvěřitelně ztišit, hráli někdy doslova po jedné žíni, pianissima dokonalá.

Dvořákovou Šestou měl koncert skončit, ale vřelé reakce publika přiměly dirigenta k tomu, že Furianta zahráli ještě jednou. Domů se šlo až o půl jedenácté. Vlámské hudebníky takový ohlas české veřejnosti na jejich (určitě inspirativní) podání českého klasika viditelně těšilo.

3. června uzavřela Massenetova opera Cendrillon 30. sezónu L’ Opéra de Montréal. Když vezmeme v úvahu skutečnost, že tato instituce nemá vlastní domov, jak je obyčejně zvykem, ale hostuje na Place des arts, ani vlastní orchestr, ale spoléhá na L’Orchestre Symphonique de Montréal nebo L’ Orchestre Métropolitain de Montréal a před několika lety skoro zanikla kvůli nedostatečné finanční podpoře, je zázrak, že letošní sezónu takhle úspěšně vůbec dokončila.


Od počátku 20. století byla myšlenka na státem podporovanou operní instituci kanadské provincie Québec přetřásaná velmi často. K její realizaci ale došlo až konce šedesátých let v době velkého hospodářského rozmachu a začínající tzv. „tiché revoluce“. Léopold Simoneau (1916-2006), jeden z nejelegantnějších mozartovských tenorů své doby, a jeho manželka, sopranistka Pierrette Alarie (1921) byli součástí výboru, jemuž se v roce 1971 podařilo založit L’Opéra du Québec. Tato instituce však zanikla v roce 1975 kvůli nahromaděným finančním ztrátám.

Bylo třeba začít znovu. V roce 1980, mimo jiné z iniciativy basisty Josepha Rouleau (1929) a barytonisty Roberta Savoie (1927-2007), byla ustavena L’ Opéra de Montréal tak, jak ji známe dnes. První sezóna 1980-81 se představila třemi inscenacemi, vždy o sedmi představeních. Hrála se Tosca, Cosi fan tutte a La Traviata. Během následujících osmi sezón se repertoár pohyboval mezi čtyřmi až šesti inscenacemi ročně. Opera dostávala finanční dotace od provincie s podmínkou, že domácí zpěváci, dirigenti a režiséři budou mít při obsazování přednost. Vysoká inflace (když jsem se v roce 1981 do Montréalu přistěhoval, činila 12%) zapříčinila další finanční deficit, který v roce 1988 dosáhl 1 milion kanadských dolarů.

Francouzsky mluvící Tunisan, operní režisér Bernard Uzan se v roce 1988 stal generálním a uměleckým ředitelem L’ Opéra de Montréal. Právě jemu se do roka podařilo snížit finanční deficit o půl milionu dolarů, zavést titulky v angličtině a francouzštině a v neposlední řadě také značně zvýšit návštěvnost. V sezóně 1993-94 Uzan představil 7 operních premiér, většinou v koprodukci, a získal 12.000 předplatitelů. Kritici mu ale vytýkali, že neriskoval uvedení nových nebo méně známých oper a jeho prioritou byla hlavně návštěvnost a finanční zisk. V roce 1997 L’ Opéra de Montréal dokonce takový zisk zaznamenala – podle některých na úkor pěvecké a hudební kvality provedení inscenovaných děl. Uzan zůstal v čele instituce do roku 2000 a ještě následující rok jako její umělecký šéf.

A pak to šlo s L’ Opéra de Montréal zase rychle z kopce. V roce 2002 byl jmenován uměleckým šéfem dirigent Bernard Labadie (1963), specialista na barokní repertoár. Uvedl Massenetovu Thais (2003), Bartókův Bluebeard's Castle (2004), Schoenbergovo Erwartung (2004) a Händelovu barokní operu Agrippina (2005), ale návštěvnost klesala rok od roku. Labadieho sezóny zahrnovaly pět premiér za sezónu s ročním rozpočtem 9 milionů kanadských dolarů. V roce 2006 už téměř dvoumilionový deficit instituci téměř položil na lopatky. Labadie rezignoval, většina zaměstnanců byla propuštěna a hrozilo zrušení sezóny.

Za posledních třicet let uvedla L’ Opéra de Montréal 90 operních děl v 907 představeních, z toho bylo 54 nových produkcí, které shlédlo přes 20 milionů diváků přímo v sále nebo prostřednictvím rozhlasových a televizních přenosů. Od roku 1995 bylo také představeno 15 operních gala večerů. Pokud se mě týká, zdejší operu sleduji asi dvacet let a viděl jsem několik dobrých představení, jako byla jako Donizettiho Lucia di Lamermoor s Američankou Mary Dunleavy, Mozartovy Cosi fan tutte, které dirigoval mladičký Yannick Nezét-Seguin a Ponchielliho La Giocondu s Evou Urbanovou. Průměrná a horší kvalita této operní společnosti v posledních letech a také vysoké ceny vstupného mě ale však přiměly cestovat za lepším provedením do USA nebo do Evropy.

L’ Opéra de Montréal uvedla za dobu své existence rovněž dvě světové premiéry. Nelligan (1990), kterou složil André Gangon (1942) na libreto současného asi nejznámějšího Québeckého spisovatele Michela Tremblay (1942); Émile Nelligan (1879-1941) byl dodnes místními oslavovaný básník. Druhou světovou premiérou byla francouzská verze opery Tobiase Pickera (1954) Thérèse Raquin (2002) podle předlohy Zolova románu. Za zmínku stojí také to, že L’Opéra de Montréal dvakrát získala Prix Opus; v roce 1998 za Janáčkovu Jenůfu a v roce 2004 za Bartókův Bluebeard's Castle.



Vedle už zmíněných pěvců světového renomé (Simoneau, Alarie, Rouleau), kteří se proslavili už před založením L’Opéra de Montréal, se může provincie Québec pyšnit dalšími vynikajícími zpěváky, jako jsou Louis “Mr. Rigoletto” (1925-2000) a Gino (1955) Quilico, oba barytonisti. V roce 1987 zpívali jako první otec a syn v jednom představeni v Metropolitní opeře (Massenetova Manon).


Další je Manon Feubel (1967), která uspěla loni jako Aida pod taktovkou Daniela Barenboima v milánské La Scale. Má smysl pro humor: V jednom rozhovoru přiznala, že její sestra se jí po představení Aidy ptala, kdo byla ta černá ženská na scéně. “To jsem byla já, ty chytrá”, odvětila Manon. A ještě jedno jméno: Québecká rodačka Helène Guilmette, která letos v létě ztvárnila Soeur Constance v Poulencově opeře Dialogues des Carmélites v Mnichově pod taktovkou Kenta Nagana.

V roce 2010 a se završením 30. sezóny hledá L’Opéra de Montréal svojí novou identitu. S rozpočtem 8,5 milionu dolarů za rok se stále řadí mezi patnáct nejdůležitějších operních domů v Severní Americe. Současný umělecký šéf Michel Beaulac hodlá zahájit 31. sezonu 25. září 2010 Verdiho operou Rigoletto. Dále budou na programu Donizettiho Roberto Devereux, Massenetův Werther, Straussova Salome pod taktovkou Yanick Nezét-Seguina a také Pucciniho La bohème.

www.operademontreal.com

Po rezignaci narychlo dosazeného a hudebníky odmítaného Václava Kasíka má „válečný stav“ v České filharmonii uklidnit konkurz, z nějž by měl vyjít nový ředitel tohoto tělesa. Jaké budou podmínky výběru tentokrát?

Než se rozběhnou výběrová řízení s předkládáním velkolepých vizí a projektů rozvoje orchestru, chtěla jsem v téhle glose napsat, aby si nový ministr Besser zašel na nějaký koncert právě probíhající Dvořákovy Prahy. V praxi by viděl, jak to může v Rudolfinu profesionálně klapat. On mě ale předstihl a včera se zúčastnil koncertu Královské vlámské filharmonie. Škoda, že neviděl minulý týden tu Českou, nestačil by se divit: orchestr nestávkuje, ale ochotně a rád hraje pod taktovkou Sira Johna Eliota Gardinera, jednoho z největších současných dirigentů, program je atraktivní, diváci jsou nadšení, sál nabitý. Nepamatuju, kdy naposled sklidila Česká filharmonie ovace vestoje za „obyčejného“ Dvořáka, stokrát hranou 8. symfonii, a to DOMA v Rudolfinu.

Zahraniční umělci, kteří se na festivalu střídají, jsou skutečné špičky. Jen namátkou: Hvorostovsky, Gardiner, Pires, Hagen Quartet, Vogt, City of Birmingham Symphony Orchestra, Drážďanská filharmonie, Orchestre National de France… Žádné béčkové obsazení. Dvořákova Praha je rozhodně nejprestižnější festival letní sezóny, v jehož lesku blednou vzpomínky i na stále chudší Pražské jaro. Ostatně i sám nápad uspořádat v Praze dvořákovský festival, který tu nejznámější český autor nikdy neměl (a byla to ostuda), je pozoruhodný a záslužný. Kdo za tímto projektem stojí, ví dnes každý – je to odvolaný ředitel České filharmonie Vladimír Darjanin. Právě festival (byť se měl jeho vedení vzdát a profit této akce na úkor ČF se nikdy neprokázal) byl jednou z hlavních záminek pro Darjaninovo odvolání – vidí to dnes nový ministr stejně?

A co další výtka, že člověk ze soukromé sféry nemůže rozumět hospodaření příspěvkové organizace? Když pominu, že Darjanin měl před nástupem do ČF zkušenosti jako generální komisař českého Expa v japonském Aichi, což jistě nebyla nějaká „s.r.očková aktivita“, je argument lichý i z jiného důvodu. Dnes dělají nejdůraznější škrty a úspory v rozpočtu ministři vzešlí ze soukromého sektoru – jejich předchůdce, kariérní úředníky a politiky nikdy nezajímalo, za co a jak zbytečně ministerstva vyhazují peníze. Takže je tohle znaménko „soukromníka“ stále ještě mínus, nebo plus?

Konkurs bude a Darjanin se ho už nejspíš nezúčastní, i když orchestr by o něj hodně stál. Pokud mají uchazeči dokázat, že něco vědí o financování orchestru a hudebním provozu, že mají nápady a umí proměnit své vize ve skutečnost, ať dají na stůl stejně kvalitní projekt jako Dvořákova Praha.

Pouhé čtyři měsíce vydržel na místě ředitele České filharmonie Václav Kasík. Rezignoval sám 31. srpna. Jeho krátké působení provázel od počátku nesouhlas orchestru s jeho jmenováním. O okolnostech Kasíkova jmenování si můžete přečíst zde. Česká filharmonie jej opakovaně vyzývala k odchodu (čtěte zde).



Vedoucí funkce v České filharmonii v poslední době připomínají orloj nebo kolotoč. Tu je jmenován šéfdirigent a už se spekuluje o novém, ředitel se ani neohřeje a už je nový… tyto skutečnosti určitě nepřispívají k inspirativnímu pracovnímu pracovnímu prostředí, doufejme, že se situace brzy stabilizuje. Ministerstvo kultury již vypsalo výběrové řízení na ředitele na šéfa našeho „prvního orchestru“. Takže – hlaste se!

Brněnská Reduta je nejstarší divadelní budovou ve střední Evropě. Zprávy o prvních divadelních představeních v těchto místech pocházejí z druhé poloviny 17. století, vrcholná doba rozkvětu je ohraničena letopočty 1787 a 1870, vše však ukončil velký požár. Italská opera se zde hrála v letech 1732 až 1763 , v dalším období pak nastupoval německý singspiel. Po celou dobu činnosti staré Reduty patřil balet k nedílné součásti jejího repertoáru. My se ale dnes v Redutě, jedné ze scén brněnského Národního divadla, zastavíme kvůli nejnovější kapitole tamějšího dění. Na prahu nové sezony přijal naše pozvání šéf Reduty Petr Štědroň.

Různorodost toho, co se v brněnské Redutě děje, se hned tak nevidí. Jsme portál, věnující se opeře, baletu a vážné hudbě, proto se ptám: Co z těchto oblastí v uplynulé sezoně vás osobně nejvíc zaujalo?

Bylo toho víc. Určitě inscenace „Ženitby“ Bohuslava Martinů utvářená jako site-specific v Mozartově slavnostním sále v režii Pamely Howard. Dále „Deník Anne Frankové“, první české provedení opery Grigorije Frida v režii H.L. Indermanna s vynikající Terezou Merklovou v hlavní roli, no a třeba Haydnův „Lékárník“, celkem běžný, ač zřídka uváděný singspiel, v Divadle Reduta inscenovaný ovšem nápaditě a velmi vtipně – postaral se o to Tomáš Studený.

Podle čeho svoji dramaturgii, resp. vaše herní plány sestavujete? S trochou nadsázky řečeno podle toho, co se nabízí? Nebo jednotlivé projekty v oblasti opery, baletu, případě vážné hudby sami aktivně vyhledáváte?

Snažíme se vyhledávat všestranně zajímavé inscenace či koncertní provedení nejen tuzemských souborů, ale i zahraničních. Co se týká dramaturgie opery a baletu, její sestavování probíhá na základě kooperace s uměleckými šéfy souborů Janáčkovy opery a baletu brněnského Národního divadla. Rozhodně však dramaturgická náplň Divadla Reduta nevyplyne z toho, „co se nabízí“. Vychází vždy z aktuální situace, snažíme se přinášet nové pohledy, uvádět neznámá libreta a především vynikající činoherní texty, dáváme v České republice zcela mimořádný prostor autorské tvorbě, zkrátka divadlo ve všech jeho žánrech chápeme jako progresivní, živý tvar. Daří se nám do Divadla Reduty získávat skutečně ty nejlepší a nejzajímavější režiséry, dirigenty, sólisty, herce...

Je něco, o co byste z námi sledovaných žánrů stáli? Něco, o co jste usilovali, a co se zatím nepodařilo zrealizovat?

Je toho samozřejmě spousta, bez nesplněných přání a nenaplněných očekávání bych jen těžko měl motivaci do budoucích projektů. Divadlo Reduta má velkou kulturní historii, a není to jen zdejší působení Emmanuela Schikanedera nebo Wolfganga Amadea Mozarta, je to tradice italské opery, singspielu... Ostatně už při samém otevření Divadla Reduta v roce 2005 jsem inicioval zadání operního tvaru, který by reflektoval model „tradice a inovace“, tedy aby vzniklo původní dílo, ve kterém se však ozývá vědomí tradice, kontinuity. Spolu s Roccem coby operním režisérem, dnešním šéfem souboru Janáčkovy opery brněnského Národního divadla, a také s Vítem Zouharem, současným skladatelem, který je výrazně eklektický, jsem dospěli k zapomenutému fragmentu libreta J. W. Goetha „Kouzelné flétny druhý díl“. Toto veršované libreto jsem přeložil a vznikla původní opera Víta Zouhara „Noci dnem“, inscenovaná k znovuotevření Divadla Reduta právě Roccem.

Jak bude vypadat - co se zmíněných oblastí, které naše čtenáře zajímají – nová sezona?

Bude velmi bohatá, nemůžu ji zde představovat celou, když jsem se už ale zmínil o skladateli Vítu Zouharovi, jsem moc rád, že se v příští sezóně opět vrací do Divadla Reduta – spolu s Tomášem Hanzlíkem a opět výtvarníkem a režisérem Roccem zde uvedeme rekonstrukci mýtické opery „La Dafné“, považované za jednu z prvních oper vůbec. Původní hudba Periho a Corsiho se nedochovala, s ovidiovskými náměty bude pracovat právě tento dynamický tým. A Vít Zouhar se ostatně promítne i do naší velmi důležité činoherní inscenace – ta bude hned zkraje sezony, jedná se o „Korespondenci Voskovce a Wericha“ v režii J. A . Pitínského, a pro tuto inscenaci Vít Zouhar komponuje původní scénickou hudbu.

Po otevření brněnské Reduty se hodně debatovalo o tom, do jaké míry se její rekonstrukce povedla. Teď, s odstupem, jak to vidíte? Jaké jsou z vašeho pohledu přednosti, ale i negativa objektu, ve kterém působíte?

Z mého pohledu jistě převažují přednosti – nemluvil bych o rekonstrukci, vzhledem k spletité stavební historii Reduty i jejích měnících se funkcí, společenských i nacionálních konotací, měli architekti poměrně volnou ruku v tom, jak novou podobu Divadla Reduta uchopit. Interiér je velkolepý, působí jako velké gesto, v podobném duchu tento dům naplňujeme i dramaturgicky, progresivně, inovativně, kvalitně. Podařilo se nám také ve spolupráci s architekty přidat do Divadla Reduta další funkci – totiž výstavní prostory. Už tři roky se v Divadle Reduta v pravidelných cyklech odehrávají výstavy soudobého, především mladého umění všech druhů. Myslím, že to souzní i s koncepcí ateliéru DRNH, který do Divadla Reduta výrazně, ale organicky včlenil tvorbu významného nejen brněnského malíře Petra Kvíčaly. Jsou zde ale samozřejmě i negativa – tím největším je pro mě nemožnost souběžného provozování Divadelního sálu a Mozartova slavnostního sálu, chybějí nám sklady dekorací a rekvizit, zkušebny. S tím jsme se ovšem naučili žít... Také jsme otevřeli Sklepení Divadla Reduta, kde dostávali prostor, mladí tvůrci, vesměs čerství absolventi múzických akademií k inscenování činoherních, operních a tanečních produkcí. Uvedli jsme zde třeba „Vyvolávače“ Josefa Berga, Havlův dopis Husákovi, české premiéry textů Petera Handkeho nebo Jeana Geneta, měli jsme zde repertoár pohádek inscenovaných neotřele a nevtíravě – dětský divák nesmí být podceňován a považován za vnímavého pouze konvenčně. Používám minulý čas – o Sklepení Divadla Reduta jsme po třech sezónách bohužel přišli, najednou nevyhovují z požárně-bezpečnostního hlediska. Toto rozhodnutí se snažíme zvrátit a „Sklepení“ znovu otevřít – bylo v Brně mimořádným prostorem pro uplatnění nejnovějších tendencí, ale hlavně čerstvých absolventů brněnských vysokých škol, která najednou chybí.

Jaký vy sám máte vztah k opeře? K baletu? K vážné hudbě? Je pod těmito slovy skryto něco, na čem tzv. „ujíždíte“?

Nemám rád to pozitivistické dělení na „vážný“ a „nevážný“, „artificální“ a „non-artificiální“ - rozhodující je pro mě řada estetických hledisek, které by se snad trochu banálně daly shrnout jako kvalita. Ta se projevuje v dokonalém uchopení mnoha žánrů a druhů umění a je pro mě tím, co hledám. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal ve výsostně hudebním prostředí, je toho, na čem „ujíždím“ opravdu více.

Patříte rozhodně k mladší generaci, proto se nemohu nezeptat i na váš názor na způsob prezentace opery, baletu či vážné hudby dnešní m mladým. Myslíte, že projekty z těchto oblastí jsou dnešním mladým nabízeny pokud možno nejlepším možným způsobem? Tak, by je skutečně oslovili? Myslím nejen to, jak vypadá samotná realizace jednotlivých děl, ale i třeba marketing, prezentace?

Znám velmi dobře německojazyčné prostředí, kde marketing funguje v tomto ohledu lépe. Je zde však také mnohem větší i poměrný objem peněz, které vlády desetiletí investují do kultury, tamější divadelní kultura je následkem toho mnohem odvážnější, zajímavější a dokáže velmi nepodbízivě reflektovat dnešek. Potom je vlastně přirozené, když se o vysokou kulturu zajímají širší vrstvy. Zaráží mě třeba tradiční divácká nedůvěra k Janáčkovi, která zde, a zvlášť v Brně, přežívá po desetiletí – to je příšerný unikát, ta nevraživost a absurdní pocit, že máme v režijních interpretacích třeba právě Janáčka nějaký primát, mě dřív rozčilovala, teď je mi z toho spíš smutno. Na druhou stranu, jsou to přece jenom elitní žánry, které vyžadují vzdělání, koncentraci, přemýšlení – samé bolestivé věci, které masově nefungují. Těžko můžete očekávat masové přijetí třeba dvanáctitónové hudby, vyžaduje víc než jen konzumenství. Kdosi také řekl, že divadlo má takové publikum, jaké si zaslouží, a ostatně právě „ve jménu diváka“ se už napáchalo mnoho hrůz.

Díky za rozhovor, Redutě přání úspěšného startu do nové sezony!

Nedělní koncert Dvořákovy Prahy (29.6.) představil festivalovému publiku talentovanou skotskou houslovou krásku Nicolu Benedetti ve slavném koncertu Maxe Brucha.

Večer patřil Pražské komorní filharmonii s jejím (rovněž mladým a velmi talentovaným) šéfdirigentem Jakubem Hrůšou. Zahajovali méně hranou první verzí Beethovenovy Leonory. Hrůša vtiskl ouvertuře pevný a přesvědčivý tvar za pomoci svižných temp a ostrých dynamických kontrastů. Z malého tělesa dokázal vytáhnout zvuk jako z velkého symfonického orchestru a dovést ouverturu do velkolepého finále.

Poté před natěšené publikum vstoupila skotská houslistka italského původu Nicola Benedetti, aby na vzácných stradivárkách z roku 1712 zahrála notoricky známý Bruchův Houslový koncert č. 1 g moll. Když ovšem rozvlnila svou dokonalou postavu v ohnivě rudé tolaetě, když rozehrála svou hru s úsměvy a vlající hřívou dlouhých vlasů, myslím, že na stradivárky a možná i na Brucha půlka sálu zapomněla. Nicola je prostě fascinující interpretka, kritiky o její hře nejčastěji hovoří jako o „vzrušujícím zážitku“ a ani se nedivím, půvabu i talentu jí bylo naděleno až nespravedlivě mnoho. Samozřejmě – když její zářivý vzhled člověk odfiltruje a poslouchá opravdu jen ušima, asi už slyšel lepšího Brucha, pomalé Adagio bylo možná až příliš utahané, a po výrazové či technické stránce předvedla spíše slušný nadprůměr než nějakou geniální hru. I tak ale právem patří na přední světová pódia. Nikola Benedetti se zabývá také autentickou interpretací baroka, premiéruje soudobé novinky, např. skladatelů Johna Tavenera a Jamese Macmillana a studovala jazz u Wyntona Marsalise. Pražské publikum jí – jak jinak – lehlo k nohám.

Po přestávce zaznělo Honeggerovo Letní pastorále, kouzelná náladová skladba zahraná s elegancí a lehkostí a po něm Stravinského Pulcinella. Zde se orchestr „vyřádil“ v četných sólech, například koncertní mistr kraloval v po celou Serenatu i Scherzinu, dechová sekce si čistě zanotovala Gavotu s variacemi, kontrabas se blýsknul sólem v humorném Vivu, všude vynikala kvalita hráčů, o které tento orchestr nemá nouzi. Všechny pak Jakub Hrůša „vytáhl“ při děkování a potlesk a povyk fanoušků tohoto tělesa nebral konce.

Začátkem července se čtyři tanečníci Národního divadla v Praze účastnili prestižní taneční soutěže Second Istanbul International Ballet Competition. Odvážnými členy souboru byli Edita Raušerová s Karlem Audym a Radka Příhodová s Adamem Zvonařem. Všichni se úspěšně probojovali až do semifinále. Soutěž se konala 5. – 10. července 2010, předsedou poroty byl světoznámý choreograf Yury Grigorovich, také v ní zasedli pedagožka a bývalá tanečnice Pařížské národní opery Fabienne Cerutti, světová baletní hvězda Irek Mukhammedov, ředitel souboru Ballet Argentino Julio Bocca, bývalá česká primabalerína Jana Kůrová a další.

Pro naše tanečníky začala soutěž už v dubnu, kdy museli natočit a poslat DVD, které bylo formou prvního kola. Disk musel obsahovat jak cviky u tyče, tak na volnosti, jako například fermé, nebo jeté, každý si vybral to, v čem si myslí, že vyniká a je dobrý. Dále bylo součástí nahrávky jedno klasické pas de deux, které si soutěžící vybrali z předepsaného seznamu obsahujícího například balet Spící krasavice, Raymonda, Coppelia nebo Giselle. Adam s Radkou si vybrali černé pas de deux z Labutího jezera a Edita s Karlem adagio a codu z Korzára. „Líbilo se nám, že první kolo je formou nahrávky na DVD, že jsme nemuseli do Istanbulu zbytečně jezdit. Zajímavé bylo, že do přihlášky nechtěla porota uvést životopis, v jakém tančíme divadle, jaký tam máme post, ani jaké jsme získali ocenění nebo na jakých stážích jsme byli. Chtěli vědět jen jméno, věk a národnost,“ vypráví Adam. Karel pokračuje: „Problém ale nastal s odesláním DVD, které mělo být v Istanbulu do 25. dubna, ale kvůli sopečnému prachu byla v té době zastavena letecká doprava nad Evropou, naštěstí organizátoři soutěže termín posunuli a disk dorazil v termínu.“

První semifinálový večer atmosféra houstla, Editu a Karla čekal jejich výstup. V klasickém kole naši tanečníci vystoupili s duetem Diana a Acteon z baletu Esmeralda a s moderní choreografií Bezpředmětná křehkost bytí. „Byl to nevšední pocit vlítnout na jeviště před porotu s hvězdným obsazením. Zvláště, když jsme věděli, jak jsou ostatní soutěžící výborní. Bylo znát, že mají skvělé zázemí a školu, jako například Američan Michael Gatti, který absolvoval Royal Ballet School a vyhrál řadu mezinárodních ocenění. Na konkurenci jsme se snažili nemyslet a vystoupení jsme si užili,“ rozpovídal se Karel.

Pak už naši tanečníci mohli v klidu poznávat tamější kulturu. „Istanbul je velmi zajímavé město s tajemnou atmosférou. Je tam krásná architektura, která se mi moc líbila. Navštívili jsme například Palác Dolmabahce, Konstantinův sloup, Chrám Boží Moudrosti nebo Modrou mešitu. Ta je opravdu nádherná, vypadá jako zámek z pohádky Walta Disneyho. Istanbul je vyhlášený svými trhy, nejznámější je egyptský bazar a grand bazar, kde mají úplně všechno – od koření, přes čaj, kávu, ovoce až po oblečení. Nakoupili jsme tam věci jak pro sebe, tak dárky pro naše blízké. Chodili jsme také do istanbulských restaurací na místní speciality, jako jsou různé druhy kebabu, placiček gözleme nebo pilav, který chutná jako rizoto, všechno bylo moc dobré. Nemohli jsme odolat vyhlášeným tureckým cukrovinkám. Jeden takový bonbón jsem si koupil a byl tak sladký a sytý, že jsem měl pocit, jako bych snědl celý dort,“ vyprávěl o místních pochoutkách Karel.

Poslední večer v Istanbulu se šli mladí tanečníci podívat do divadla na závěrečné galapředstavení a vyhlášení vítězů. „Galakoncert pro nás byl velkým zážitkem, vystoupili na něm světové baletní hvězdy a ocenění soutěžící. Vyhráli opravdu ti nejlepší a většinu z nich jsme tipovali. Grand prix získal Francouz Maxime Mathieu Quiroga, první cenu v kategorii seniorů Armén Avetik Karapetyan a v juniorech Němka Lisa Breuker,“ uvedl Adam.

A jak by naši tanečníci zhodnotili své prázdninové dobrodružství? „Byla to pro nás perfektní profesní zkušenost a celý pobyt jsme si užili, byla to zároveň i krásná dovolená,“ shodli se všichni a ještě pokračují, „Rádi bychom poděkovali za snahu a čas všem, kteří nás na soutěž připravovali a podporovali nás. Moc si toho vážíme!“