Připravujeme
Další operní večer v Palace Cinemas: Belliniho Puritáni z Boloně
Lyric Opera of Chicago v seriálu Světová operní divadla
Recence Čajkovského Pikové dámy v berlínské Komické opeře
D´Albertova Nížina v Theater an der Wien
Recenze vídeňského březnového koncertu Cecilie Bartoli
Rozhovor s významným českým dirigentem Jiřím Koutem
Slunná Itálie v FOK
Počasí sice na příchod jara příliš nevypadá, ale slunce si můžete užít ještě dnes (ve čtvrtek 11. března) ve Smetanově síni na opakování 6. koncertu orchestrálního cyklu A/B Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Tento úvod mne napadl, když jsem marně vymýšlel název dnešní krátké recenze. Skladby koncertu totiž mnoho společného nemají. Osobně takové „směsicovité“ programy příliš nemusím, ale jsou jistě posluchači, kteří si rádi poslechnou „od všeho něco“. 
Římské pinie a římská fontána
Večer zahájila předehra k opeře Sicilské nešpory Giuseppe Verdiho. Jde o symfoničtější kousek z díla tohoto skladatele a dobře se hodí i do koncertní síně. Následoval méně známý Koncert pro flétnu a harfu C dur, KV 299, Wolfganga Amadea Mozarta. Skladba vznikla v roce 1778 za Mozartova pařížského pobytu a neobvyklá nástrojová kombinace byla dána oblíbenými nástroji jednoho z francouzských vévodů a jeho dcery, kteří na ně sami hráli. Kombinace flétny a harfy zní zajímavě, zvlášť když na ně hrají Jana Boušková a Roman Novotný, oba členové České filharmonie.
Vrchol koncertu však – alespoň pro mne – následoval po přestávce, kdy zazněly dvě velmi známé skladby Ottorina Respighiho: Římské fontány, P 106, a Římské pinie, P 141. Obě skladby dávají možnost ukázat širokou škálu barev orchestru a FOKu se to pod vedením Paola Olmiho podařilo na výbornou. Doslova báječně hrál orchestr v tišších částech (což se projevilo např. už na začátku předehry k Sicilským nešporům), zdálo se mi, že dirigent vůbec dával přednost nižší zvukové hladině, čímž pěkně vystihl náladu dlouhého prosluněného italského dne. O to více pak vynikly dynamicky exponované pasáže (závěr Římských pinií s pochodem antických vojáků). Provedení Respighiho skladeb vzalo posluchačům, kteří se dostavili v hojnějším počtu, než je ve FOKu poslední dobou zvykem, doslova dech, takže zcela zapomněli i kašlat.
Paolo Olmi – dirigent
Jana Boušková – harfa
Roman Novotný – flétna
Praha, Smetanova síň Obecního domu, 10. a. 11. března 2010
Program:
Giuseppe Verdi
- předehra k opeře Sicilské nešpory
Wolfgang Amadeus Mozart
- Koncert pro flétnu a harfu C dur, KV 299
Ottorino Respighi
- Římské fontány, P. 106
- Římské pinie, P. 141
www.fok.cz
List z Kanady: Ženy za dirigentským pultem
V tom dnešním Listu z Kanady se od země, kde žiji, při zvoleném tématu jen "odrazíme". Post dirigenta orchestru byl nejen tady až do doby kolem druhé světové války považován téměř výhradně za mužskou doménu. S výkonem této náročné profese totiž nutně souvisí schopnost vyžadovat a udržet si autoritu, což se po celá staletí dařilo přece jen lépe mužům. Orchestry a jejich hráči byli už svou náturou konzervativní a bylo tak snažší udržet tradici dirigenta - muže, než prolamovat bariéry něčím zcela novým, jako třeba s - Maestra! Dirigent, conductor, chef d´orchestre, vždy si lidé představovali muže. Dnes, s trochou fantazie, ale už i ženu. Situace se změnila hlavně za dobu uplynulých pětašedesáti let, tedy po konci druhé světové války, kdy se ženy za dirigentským pultem objevují stále častěji. Abychom zůstali na chvíli u nás v Kanadě, začněme s tou v současné době "nejprominentnější":
Kerri-Lynn Wilson (1967) pochází z Winnipegu (Manitoba). Vyrůstala v rodině s dlouhou hudební tradicí a od dětství hrála na housle, klavír a flétnu. Nebyla to jen náhoda, co ji zavedlo na slavnou hudební instituci Julliard v New Yorku, kde studovala nejprve hru na flétnu a teprve potom dirigování. Seiji Ozawa a Claudio Abbado patří mezi její mentory. V současné době není vázána kontraktem k žádnému orchestru a preferuje pohostinská vystoupení na předních světových scénách. Loni v červnu dirigovala Traviatu v Mnichově, s Angelou Gheorghiu i bez ní (já jsem byl na představení bez...). tento měsíc připravuje Ms. Wilson Simona Boccanegru u nás, v L´Opera de Montreal. Jako součást oslav třicátého výročí tohoto operního domu bude pět představení v druhé polovině března. 19.května ji pak budete moci zažít na Pražském jaru, kde bude dirigovat Pražskou komorní filharmonii při recitálu Olgy Borodiny. Bez zajímavosti není, že je od roku 2003 manželkou Petra Gelba, tedy generálního ředitele newyorské Metropolitní opery.
Kdo byly ty dámy - průkopnice, které se nesmazatelně zapsaly do análu historie jako první dirigentky významných hudebních těles? Připomeňme tři z nich:
Antonia Brico (1902-1989) se narodila v Rotterdamu. V roce 1908 emigrovala s rodiči do USA. Už jako dítě projevila hudební nadání - hrála na klavír a měla zájem i o dirigování. K jejím nejvýznamnějším úspěchům patřilo dirigování orchestru Berlin Philharmonic v roce 1930. Později ji Jean Sibelius pozval dirigovat Helsinki Symphony Orchestra. Je pozoruhodné, že byla také v čele orchestru, nesoucí její jméno.
Marin Aisop (1956) pochází z New Yorku a - jak jinak - z hudební rodiny. Od roku 2007 stojí v čele Baltimore Symphony Orchestra jako první žena v USA. Zajímá se hlavně o propagaci a interpretaci americké hudby, ale také kmenového symfonického repertoáru.
Simone Young (1961) je Australanka a specialistka na operu. O Simone Young byla na tomto webu řeč v souvislosti s operním domem v Hamburku (celý text najdete zde), který řídí od roku 2003. Též diriguje Philharmoniker Hamburg při samostatných koncertech a věnuje se profesuře. Byla první ženou, která dirigovala ve Wiener Staatsoper (1993) a také Wiener Philharmoniker (2005).
Stará hudba v Praze
Je skutečně úžasné, kolik koncertů tzv. staré hudby se v Praze koná. V souvislosti s Velikonočními svátky jich bude ještě více. Podívejme se opět na jeden koncert a na to, co se chystá v nejbližší budoucnosti.
9. března se konal předposlední koncert abonentního cyklu Stará hudba organizovaného Koncertním jednatelstvím FOK. Vystoupila na něm sopranistka Irena Troupová za doprovodu specialisty na barokní klarinet a chalumeau Christiana Leitherera, gambistky Barbary Leitherer a u nás dobře známé cembalistky Barbary Marie Willi. Nejprve zazněla Kantáta Alessandra Melaniho A´ll armi pensieri. Soprán Ireny Troupové je lehounký, v této kantátě snad až příliš, ale je možné, že zpěvačce uškodilo, že zpívala z kazatelny, později se z pódia její hlas nesl dobře. Zejména v úvodní árii bych čekal více průraznosti – vždyť zpívá: „Do zbraně, mé myšlenky. Najdi odvahu, mé srdce… Vražedná krása mne vyzývá v boji…“ To se ovšem diváci nedozvěděli, protože texty v programu uvedeny nebyly. Ve Vivaldiho kantátě Il povero mio cor, RV 658 zaujal zejména procítěný pomalý střední díl, zde jsem skutečně litoval, že nevím o čem je. V árii Süßer Blumen Ambraflocken z Devíti německých árií Georga Friedricha Haendela předvedla zpěvačka i pěkně znějící nižší polohu. Bezchybné výšky a ohebný hlas v koloraturách nadchly v závěrečné kantátě Alessandra Scarlattiho Si riscaldi il Tebro. Jako přídavek zazněla ještě jedna Haendelova árie – In den angenehmen Buschen. Instrumentalisté na vysoké úrovni provedli Telemannovu Metodickou sonátu pro chalumeau a basso continuo a Triovou sonátu c moll a Suitu in C Michela Corretteho, přičemž Christian Leitherer střídal barokní klarinety (in C, in D) a chalumeau. V programu byl pěkně popsán vznik těchto nástrojů, jejich použití a vzájemné vztahy.
V nejbližší době se budou v Praze tyto koncerty staré hudby, na které se dle mého názoru vyplatí zajít:
Hned 10. března uvede v kostele sv. Šimona a Judy Ensemble Inégal (umělecký vedoucí a dirigent Adam Viktora) Zelenkovu Missu St. Josephi a Litanie Xaverianae, znovuobjevená díla, která se podařila rekonstruovat z ohněm poničených materiálů. Velice lituji, že se nebudu moci zúčastnit – mám již lístky na jinou akci – v minulé sezóně souboru byly všechny koncerty velkými zážitky.
12., 19. a 26. března pořádá Rytířský řád Křížovníků s červenou hvězdou ve spolupráci s Collegium Marianum Postní pátky – liturgické obřady, jejichž součástí je i liturgická hudba a zpěv. Konají se v kostele sv. Františka Serafínského již od 19 hodin. Program na stránce CM.
19.3. v kostele sv. Martina ve zdi provede Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse sepolcro-oratorium Magdalena ai piedi di Cristo.
1. 4. v kostele Panny Marie Sněžné zazní se stejným souborem hudba benátské basiliky San Marco a hudba, která jí byla inspirována.
7. 4. Ensemble Inegal provede „novější“ hudbu – Rossiniho Petite Messe Solennelle v rámci Velikonočního festivalu Praha (pořádá FOK).
12. 4. má Collegium Marianum na programu Velikonoční oratorium Johanna Sebastina Bacha (sólisté Hana Blažíková, Markéta Cukrová, Tobiáš Hunger a Tomáš Král). Hraje se v kostele U Salvátora.
13. 4. zazní v kostele sv. Šimona a Judy Missa Paschalis Heinricha Isaaca (pořádá FOK v rámci Velikonočního festivalu Praha).
O některých koncertech Vás budeme zcela jistě informovat.
Christian Leitherer – chalumeau, barokní klarinet
Barbara Maria Willi – cembalo
Barbara Leitherer – viola da gamba
Praha, kostel sv. Šimona a Judy, 9. března 2010-03-09 program:
Alessandro Melani
- A´ll armi pensieri
Georg Philipp Telemann
- Metodická sonáta pro chalumeau a basso continuo
- Triová sonáta c moll, TWV 42:c 3
Antonio Vivaldi
- Il povero mio cor, RV 658
Georg Friedrich Händel
- Süßer Blumen Ambraflocken, In den angenehmen Buschen ze sbírky Devět německých árií
Michel Corette
- Suita in C
Alessandro Scarlatti
- Si riscaldi il Tebro
www.fok.cz
Další odkazy:
www.collegiummarianum.cz
www.inegal.cz
www.collegium1704.com
Zdeněk Prokeš: Jak se změnila Laterna, ale i balet u nás
Má nemalé zkušenosti jako tanečník, choreograf a v neposlední řadě i jako divadelní manažer. Je znávaným tanečním pedagogem a teoretikem, často je zván do odborných porot. Na celostátních baletních soutěžích získal řadu cen za své choreografie. Doma i v cizině jich má ze sebou okolo půldruhé stovky, v inscenacích baletů, oper, operet, muzikálů i činoher. Byl dlouholetým úspěšným šéfem baletu brněnského Národního divadla - to v letech 1991 až 2004, od roku 2003 do roku 2007 byl ředitelem ND Brno. Od podzimu 2007 pracuje v pražském Národním divadle, kde vystřídal několik manažerských postů. Od Nového roku mu byl svěřen hodně těký úkol: Pokusit se oživit a přivést znovu na výsluní soubor Laterny magiky. Její nový umělecký šéf Zdeněk Prokeš teď na Opeře Plus.
Co podle vašich dosavadních zkušeností bude největším problémem řekněme pro tento rok?
Na začátku je problémů spousta: Jak skloubit prodejní systém Laterny magiky se systémem Národního divadla tak, abychom nepřišli o zahraniční návštěvníky, jak Laternu představit českým divákům, jak naplánovat nové projekty a skloubit s provozem Nové scény a Národního divadla jako celku a najít výrobní kapacity dílen ND, jak využít více také zahraniční (exportní) potenciál Laterny magiky a jak ho dále rozvíjet atd.

Nový program Laterny = velká investice. Jaké jsou šance, že peníze budou? Existuje nějaký příslib ministerstva či sponzorů?
Nový program chystáme na jaro 2011. Vycházíme z ohlasů, že zahraniční diváci volají po „pragensii“ (programu, který by byl inspirován Prahou). K tomu se nám výborně hodí projekt Černého divadla Jiřího Srnce, který se hrál s velkým úspěchem v jeho divadle v devadesátých letech. Rozhodl jsem se ho uvést, ale zásadně inovovaný pro Laternu magiku - s novou hudbou a choreografií pod názvem Legendy magické Prahy. Touto premiérou chceme také oslavit 80. narozeniny Jiřího Srnce, jednoho z významných tvůrců nejen Laterny magiky, ale hlavně zakladatele a uměleckého ředitele Černého divadla Jiřího Srnce. Na svých představeních se Jiří Srnec podílí zásadním způsobem jako autor, režisér, skladatel a výtvarník. Tím, že dojde k „recyklaci“ tohoto představení nebude premiéra tak finančně náročná přesto, že pan ministr Riedlbauch přislíbil podporu nového projektu Laterny magiky. Zbrusu nové představení chystáme uvést na jaře 2012 a doufám, že do té doby krize ustoupí.
Kouzelný cirkus (Laterna magika)Tanečníci žili v nejistotě a obavách o budoucnost Laterny magiky několik let. V létě 2009 bylo alespoň řečeno jasné slovo z úst pana ministra Riedlbaucha: Laterna magika, příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR bude zrušena k 31. 12. 2009 a od 1. 1. 2010 se stane čtvrtým uměleckým souborem Národního divadla. Zůstalo tu jádro 14 nejkvalitnějších tanečníků, kteří od ledna pracují na externí smlouvy, a s dalšími počítáme na nárazovou spolupráci.

Vedle představení souboru Laterny magiky (a také souboru baletu Národního divadla) – jaké další taneční projekty Nová scéna nabídne?
Nová scéna se stane také místem pro prezentaci pozoruhodných domácích i mezinárodních tanečních projektů. Tuto programovou řadu na Nové scéně zahájil v lednu Hell On Earth (Peklo na zemi) argentinské choreografky Constanzy Macras a jejího multinárodnostního souboru DorkyPark. Rezidentním souborem se stal projekt 420PEOPLE vynikajících a oceněných tanečníků Nataši Novotné a Václava Kuneše, odchovanců Nizozemského tanečního divadla a Jiřího Kyliána. Ti uvedou v dubnu novou premiéru AFFORDANCE v choreografii Václava Kuneše a Ohada Naharina s vynikajícími domácími a zahraničními tanečníky v čele s mistrem improvizace, Američanem Michaelem Schumacherem. V květnu představí v rámci komponovaného večera 420PEOPLE vynikající sólovou performerku z Izraele Talii Paz. V rámci podpory tanečního mládí bude uvádět Nová scéna i představení Bohemia baletu, souboru Taneční konzervatoře hl. m. Prahy a Junior baletu, souboru Tanečního centra Praha - konzervatoře.To je složitá otázka, jejíž odpověď asi přesahuje možnosti rozhovoru v Opera Plus. Na proměnu taneční scény u nás měl rozhodující vliv listopad 1989 a otevření hranic. Díky tomu se našim vynikajícím tanečníkům podařilo obohatit přední evropské soubory a získat cenné zkušenosti z práce se zahraničními choreografy a vůbec s jinou taneční estetikou. Ti, kteří se vrátili, zase mají možnost své zkušenosti předávat tady dál. Také se zcela proměnil repertoár našich baletních souborů (v tzv. „kamenných“ divadlech) o díla předních zahraničních choreografů a naší mladé choreografické generace - což za mého choreografického „mládí“ bylo nemyslitelné (ti starší nás dlouho k ničemu nepustili, jinde než v divadle se choreograf nemohl realizovat a já ve svém ostravském angažmá jsem byl v sedmadvaceti letech nejmladším českým choreografem - tak to psaly noviny!). A v neposlední řadě se výrazně zvedla profesionální připravenost absolventů tanečních konzervatoří. Všechna tato pozitiva mají i negativní stránky - prohloubil se antagonizmus tanečníků a tvůrců baletních souborů a tzv. „nezávislé“ scény, což myslím v zemi, kde se tancem živí nějakých 350, 400 lidí, je velmi špatné.
Legenda o lásce (1988 ND Brno)
Batalion (ND Brno 1997)Rád bych to změnil, ale manažerská práce mi stále zabírala a zabírá hodně času a příprava celovečerního baletu spolyká až rok práce (poslední celovečerní balet jsem uvedl v roce 2000 - českou premiéru Lehárovy/Lanchberyho Veselé vdovy). V posledních letech jsem se věnoval spíše menším projektům - práci v opeře nebo operetě nebo krátkometrážním baletům, abych zcela „nevyšel ze cviku“. Také nejsou žádné zajímavé nabídky - vrátil jsem se do Prahy po sedmnáctiletém brněnském angažmá a to je dlouhá doba, aby si někdo ještě vzpomněl na mou dřívější práci v Praze. Ale nechci končit zahořkle a sentimentálně - ve své současné práci jsem spokojen a doufám, že jsem ani na jevišti neřekl ještě své poslední slovo.
Wiener Staatsoper: Sen skončil, jen noc ještě ne
Aribert Reimann: Médea, světová premiéra ve Státní opeře Vídeň
V nejrůznějších stručných dějinách opery se lze dočíst, že s koncem barokní opery vymizeli z jeviště mytologičtí hrdinové a nahradily je reálné postavy (tehdejší) současnosti. Libretisté a skladatelé nadále hledali náměty denního života, reagovali na aktuální události a metafora „teatrum mundi“ získala nový podtext. Jako v mnoha jiných pokusech o definování neeaxtního, je i tento názor pravdivý jen zčásti. Problémy antických hrdinů na aktuálnosti nikdy neztratily, ze zcela prostého důvodu. Lidstvo se ve své podstatě (a ke své škodě) nijak nezměnilo, to znamená nestalo se lepším. Láska, po které stále volá a touží a zaklíná se jí, znovu a znovu prohrává, neboť je provázena vášněmi, nenávistí, podrazy a krutostmi. Odkaz řecké mytologie je nevyčerpatelný a stále inspiruje, a často jsme zaskočeni tím, jak dalece jsou příběhy jejích postav našimi vlastními příběhy.

Jakého charakteru byla „původní“ Medea nevíme, snad to byla opravdu kouzelnice a kdoví, co všechno za jejími činy stálo. Pro tradici jí jednou provždy vtiskl charakter Euripides. U něj je to žena, bojující o zrazenou lásku, a když vidí, že prohrává, mstí se nevěrnému manželovi vraždou společných dětí. V pozadí je základní téma viny a trestu, viny, která se přenáší na další generace a plodí další a další zločiny. Na počátku Médeina příběhu stojí vlastním bratrem z trůnu svržený vládce, jehož přichází pomstít jeho syn Iásón. Ten je strýcem lstivě využit, aby pro něj získal z Kolchidy posvátné zlaté rouno (podaří-li se mu to, samozvaný vládce Iásónovi trůn postoupí). A konečně je tu milostné vzplanutí mezi Iásónem a dcerou krále Kolchidy Médeou. S její pomocí vykoná Iásón všechny obtížné úkoly, uložené kolchidským králem a získá zlaté rouno i Médeu. Ale věrolomný strýc se nehodlá trůnu vzdát, proto jej Iásón zavraždí.
Opera o xenofobii
Zde začíná vlastní tragédie Médey. Iásón a Médea musejí uprchnout (mezitím mají dvě děti) a naleznou útočiště na Korintu, kde vládne Kreón. Přijati budou pod podmínkou, že se přizpůsobí místním poměrům. Iásónovi se to daří, hrdá Médea však nechce zapírat sama sebe. A když přijde Herold klást Kreónovi podmínky, obviní Iásóna a Médeu z vraždy Iásónova strýce a žádá jejich vyhnání z Korintu, příběh se láme. Iásón se Médey zřekne a sňatkem s Kreónovou dcerou Kreusou chce sobě a svým dětem zajistit domovské právo. Hrdá, nepřizpůsobivá „cizinka“ Médea, která se odmítá oblékat podle řecké módy a je ve všem „odlišná“, vypadává ze hry. Odmítnou ji dokonce i její děti. Dohnána k zoufalému činu stává se pro zbytek života (o jehož konci ovšem báje nic nepraví) pomstychtivostí štvanou vražedkyní. Takový dramatický námět nemohl zůstat hudebním divadlem nevyužit. Zhudebnili jej Francesco Cavalli, Marc-Antoine Charpentier, Luigi Cherubini (Cherubiniho Médée se hrála před dvěma roky v Divadle na Vídeňce), Gasparo Spontini, Saverio Mercadante. Nejen pro nás je historicky významný melodram Medea Jiřího Antonína Bendy.

V první scéně, rozhovoru mezi Médeou a její chůvou (společnicí) Gorou, která své paní odhaluje Iásónovu nevěru, to vypadá v českém překladu asi takto (kurzivou jsou vypuštěná místa):
ten, jenž aby tě dostal, probil se stovkou mečů,
ten, jenž na dlouhé cestě zvítězil nad zarmoucenou,
jež chtěla zemřít odpíraje krmi
a až příliš rychle ji přemohl svým žárem?
Je to stále ještě on? Chvěješ se? Jen se chvěj!
Děsí se tě, štítí se tě, vyhýbá se ti, nenávidí tě,
tak jako tys zradila své, tebe zradil on!
Pohřbi, jen pohřbi znamení svého činu!
Ten čin nepohřbíš!

Ještě názornější je proměna závěru opery, posledního rozhovoru Médey a Iásóna před jejím odchodem do vyhnanství. U Grillparzera má Médea dlouhý monolog o 47 verších, teprve na jeho konci se Iásón pokusí několika výkřiky Médeu zadržet, její poslední slova pak jsou: „Odcházím a tvé oko už mne nikdy nespatří.“ U Reimanna je podstatně zkrácený monolog prokládán Iásónovou samomluvou. Výsledkem je duet dvou lidí, kteří se kdysi milovali, kteří však byli vlivem vnějších okolností rozděleni a už k sobě nikdy nemohou znovu najít cestu. Na ocitování celé scény tu není prostor, tedy alespoň samotný závěr, pointu díla (tučně je doplněný text, kurzivou jsou vypuštěná místa):
MÉDEA:
nesouc s sebou do dalekého světa.
Bodnutí dýkou by bylo osvěžením, však tak ne.
Médea nemá zemřít rukou Médey, Můj dřívější život mě činí hodnu
lepšího soudce, než je Médea.
Odcházím do Delf. Na oltář boha, odkud kdysi Frixos uloupil rouno,
je pověsím, temnému bohu vrátím, co mu patří,
to, co ani plameny nezničily
a co vyšlo zcela nezraněno
z krvavé lázně korintské princezny.
zda přijmou mou hlavu jako oběť,
či zda mne pošlou do daleké pouště,
abych v delším životě nalezla delší utrpení.
IÁSÓN:
MÉDEA:
Co pro tebe znamenalo slávu a zdálo se být tvým štěstím?
Co je štěstí na zemi? – Jen stín!
IÁSÓN:
MÉDEA
IÁSÓN:
MÉDEA:
Sen skončil, jen noc ještě ne.
Loučím se, žij blaze, můj manželi!
My, kteří jsme se nalezli, abychom byli nešťastni,
nešťastni se loučíme. Sbohem!
IÁSÓN:
MÉDEA:
IÁSON:
MÉDEA:
IÁSON:
MÉDEA:
Médeino „Sen skončil, jen noc ještě ne...“ je koncentrací veškeré tragédie a nezvratnost tohoto výroku bodne daleko víc než výhružné poslední slovo, které jí přidělil Grillparzer. Iásónův charakter se u Reimanna zásadně proměnil, ze ctižádostivce, posedlého zběsilou touhou po moci se zde stal oportunista, hrající na dvě strany tak dlouho, až prohraje sám sebe, jeho samomluvné pohroužení je rezignací, už dávno nebojuje.
Scéna, režie a interpreti
E.Kulman (Gora), M.Petersen (Medea)
M.E.Cencig (Herold), M.Roider (Kreon)
M.Selinger (Kreusa), M.Petersen (Medea)
A.Eröd (Jason), M.Petersen (Medea)
M.Petersen (Medea)
A.Eröd (Jason), M.Petersen (Medea)Medea - Marlis Petersen
Kreusa - Michaela Selinger
Gora - Elisabeth Kulman
Kreon - Michael Roider
Herold - Max Emanuel Cencic
Brno právě ocenilo nejoblíbenější umělce a inscenace
Doslova před několika okamžiky byli v Brně slavnostně vyhlášeni nejoblíbenější umělci a nejúspěšnější inscenace tamního Národního divadla, v kategorii opera a balet. Čerstvé výsledky divácké ankety DIVA obratem přinášíme, tady jsou:
kategorie operní inscenace:
1.místo: G.Puccini - Madama Butterfly
2.místo: B.Smetana - Prodaná nevěsta
3.místo: G.Verdi - Nabucco
G.Puccini: Madama Butterfly (režie J.Nekvasil)
kategorie baletní inscenace:
1.místo: S.Prokofjev - Romeo a Julie
2.místo: L.Delibes - Coppélie z Montmartru
3.místo: P.I.Čajkovskij - Labutí jezero
Recenzi zatím poslední reprízy vítězné inscenace jsme přinesli před několika dny, najdete ji zde.
S.Prokofjev: Romeo a Julie (choreografie Z.Prokeš)
kategorie operní sólistka:
1.místo - Csilla Boross
2.místo - Jana Wallingerová
3.místo - Pavla Vykopalová
Všechny tři oceněné sólistky jsme na našem webu již v minulosti představili. Rozhovor s Csillou Boross najdete zde, rozhovor s Janou Wallingerovou zde a rozhovor s Pavlou Vykopalovou zde.

kategorie operní sólista:
1.místo - Peter Berger
2.místo - Vladimír Chmelo
3.místo - Jurij Gorbunov
kategorie baletní sólistka:
1.místo - Jana Přibylová
2.místo - Andrea Smejkalová
3.místo - Eva Šeneklová
kategorie baletní sólista:
1.cena - Jan Fousek
2.cena - Michal Štípa
3.cena - Michal Pimek
Náš dřívější rozhovor s Michalem Štípou najdete zde.
O historii divácké ankety v Brně jsme podrobněji psali před týdnem, text najdete zde. Všem oceněným blahopřejeme!




















